ArtGalleryShow * Antique


Mgr. Ing. Jiří Mikeš, CSc.

Odkaz na Magisterskou diplomovou práci p.Jiřího Mikeše (viz dále).

.. Dodatek - Paměť již bohužel neslouží, Aneb rádo se zapomíná..

 

 

 

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy

Srovnávací uměnovědná studia

 

Svaz českých výtvarných umělců v době normalizace

Magisterská diplomová práce

 

Autor práce: Ing. Jiří Mikeš, CSc.

Vedoucí práce: Mgr. Viktor Pantůček

 

 

 

Obsah

 

1.            Úvod

2.            Byla před normalizací „zlatá šedesátá léta“?

3.            Rozpad prvního Svazu v r. 1970

4.            Zadávání zakázek v praxi

5.            Výstavní politika v 70. a 80. letech

6.            Umělecké komise

7.            Český fond výtvarného umění (ČFVU)

8.            Členská základna

9.            „Neoficiální umění“ a zakázaní umělci

10.         Výtvarné umění a StB

11.         „Zapomenutá“ oficiální výstava

12.         Vážné i nevážné problémy, které řešil sekretariát Svazu

13.         Vzpomínky přímých účastníků

14.         Konec normalizačního Svazu

15.         Závěr

16.         Resumé

17.         Literatura

 

 

1.     Úvod

 

Téma činnosti Svazu českých (nebo československých) výtvarných umělců je v naší literatuře málo

zpracováno. Soudím tak podle toho, že některé materiály Svazu jsem měl od doby jejich uložení do

kartonů Národního archivu evidentně v ruce jako první. Přesto se jako průkopník necítím. Existují

výpravné publikace, popisující sedmdesátá a osmdesátá léta,[1] kniha o létech osmdesátých[2] a

další.[3] Většina současných zdrojů informací má podle mého názoru několik společných nedostatků:

 

·         Některá tvrzení jsou diskutabilní. V oficiální publikaci ÚDU se uvádí: „Dosavadní Svaz

československých výtvarných umělců, který se stavěl otevřeně proti okupaci Československa a proti

politice KSČ, … rychle zanikl.“[4] Prošel jsem několik metrů dokumentů v Národním archivu České

republiky (NA ČR), ale žádný protistranický dokument jsem nenašel. Naopak mohu dodat téměř desítky

kopií dokumentů, zpočátku podporujících obrodnou politiku Dubčeka a ÚV KSČ včetně tzv. vysočanského

sjezdu strany, později ponížené dopisy G. Husákovi a ÚV, ubezpečující o věrnosti straně a vládě.

Čestně a principiálně se chovalo pár jednotlivců, Svaz kolaboroval.

 

·         Za hlavní výstavní událost období se považují Malostranské dvorky ´81 a přitom výstavě,

na kterou se dobrovolně přihlásilo 2 000 výtvarníků, věnují doslova jeden řádek.

 

·         Z orgánů moci se dělají naivní prosťáčci[5] nebo přímo vesničtí balíci.[6] Umělcům,

jejichž díla kupovala muzea a galerie, a vystavovali na výstavách Svazu, se často dávají nálepky

zakázaných, neoficiálních, vyšedších z ghetta.[7]

 

·         Vliv ideového útlaku normalizace na tvorbu uměleckých děl s filozofickým rozměrem se

dokumentuje na příkladech umělců, agentů StB.

 

·         Zcela pomíjejí fakt, že ani po roce 1989 nikdo nevystupoval za rozpuštění totalitního

SČVU. Výtvarníci chtěli „nový demokratický Svaz.“ Jinými slovy „jiné rozdělování zakázek, peněz a

prebend.“

 

Je mi líto, že současní diplomanti, kteří nezažili popisované období, mohou pouze opisovat z těchto

publikací. Nesetkají se s umělcem, který by (jako stovky jiných) přiznal členství v SČVU a řekl, že

usiloval o vstup a udržení členství kvůli penězům, a že všechny akce, kterých se účastnil (výstavy

k výročí 25. února, 9. května, 7. listopadu, ke sjezdům KSČ, SSM a ROH) směřovaly k tomuto cíli a

provolávaná budovatelská hesla byla jenom prázdnými slovy a vyžadovaným informačním šumem, který

nebral vážně. Byly to bez přehánění tisíce výtvarníků, které se po revoluci 89 „vypařily.“ Dnes

všichni hovoří jenom o útlaku.

 

Na začátku práce jsem si myslel, že práce bude pouhým popisem od jednoho sjezdu Svazu ke druhému.

Při hlubším ponoru do archivu jsem však zjistil, že by to bylo málo. Že činnost Svazu byla

ovlivněna především chováním jednotlivců. Zvláště po roce 1968 vynikli lidé stateční (jako např.

Jindřich Chalupecký, který odmítl atraktivní funkci v ústředním výboru Národní fronty[8]), lidé

zbabělí (jako např. malíř a grafik Václav Fiala, který musel vědět, že svým posudkem pro odbor

vyšetřování StB na grafické listy dostane jejich autora Oldřicha Kulhánka do kriminálu) nebo lidé

naivní (Adolf Hoffmeister si stěžoval na ministerstvu kultury, že sovětská vojska obsadila budovu

Mánesu a on nemá přístup k razítkům Svazu.[9] Bylo proto jenom otázkou času, kdy bude ze své funkce

odvolán). Nakonec tedy nešlo o nudné sezení v archivu, ale o napínavé čtení, protože umělci jsou

lidé nadprůměrně emotivní.

 

Archiv Svazu, ze kterého je většina citací, nebyl dosud odborně zpracován. Znamená to, že do

kartonů byly dokumenty (většinou kopie) uloženy bez ladu a skladu. Zápisy předsednictva připomínají

„noty na buben“ (sem tam nějaký), chybí jakékoliv uspořádání. Umělci si na pořádek moc nepotrpěli.

 Užitečným zdrojem informací byly stenografické zápisy z jednání ÚV Svazu. Je jisté, že zápisy byly

„učesané“, ale stenografické záznamy nevyvolaly pochybnosti o jejich autentičnosti nebo dokonce

zfalšování, před kterým jsem byl předem varován.

 

Připouštím, že mi mohly uniknout některé důležité materiály. Něco si asi ponechali pracovníci

Svazu, jiné materiály mohou být v archivu dokonale ukryty. Například ve složce o výzdobě jedné

stanice pražského metra byl uložen dopis z r. 1950 se žádostí Ministerstvu školství, věd a umění o

finanční podporu starých a nemocných umělců. Z listu jsem se dozvěděl, že v r. 1950 existovali

umělci bez sociálního a zdravotního pojištění pod hranicí chudoby.

 

Vedoucí archivu Národní galerie mi napsal: „Pokud je mi známo, byly písemnosti Svazu po roce 1990

nezákonně rozchváceny a dnes dochovány nejsou.“ Z těchto důvodů prosím laskavého čtenáře, aby před

vynesením kritického soudu vzal tyto premisy na vědomí.

 

2.     Byla před normalizací „zlatá šedesátá léta“?

 

Správná odpověď by měla znít – jak pro koho a také podle toho, s čím tato léta budeme srovnávat.

 

Podívejme se nejdřív na padesátá léta. Tehdy přežívaly nejrůznější zájmové a profesní spolky, které

neměly podporu vládnoucí strany. Bylo jasné, že dlouho nepřežijí. Výtvarní umělci proto založili

oficiálně podporovaný Svaz československých výtvarných umělců, který se stal platformou našeho

umění. Vstup do Svazu byl dobrovolný, ale asi tak, jak bylo dobrovolné zakládání zemědělských

družstev. Platila pracovní povinnost, tzn., že každý občan musel mít razítko v občanském průkazu o

svém zaměstnání nebo studiu. Tzv. volné zaměstnání umělců bylo možné jenom pro ty, kteří vstoupili

do Svazu. Členství ve Svazu bylo trojího druhu. Nejvýše byli postaveni členové. Absolventi vysokých

škol uměleckého směru (v 50. letech pouze AVU a VŠUP) byli přijímáni jako kandidáti. Třetí

kategorií byli tzv. „registrovaní“ umělci. Dobrovolnost vstupu do Svazu ještě neznamenala

automatické přijetí. Pod záminkou udržení vysoké umělecké úrovně museli uchazeči předkládat

k posouzení své práce a odmítání bylo častější než přijímání.[10] Z dnešního hlediska byl akt

přijímání poněkud ponižující. Všichni ale věděli, že bez Svazu si ani „neškrtnou“, takže až na

výjimky[11] drželi ústa. Nic nenamítali, když jednání ÚV Svazu se zahajovalo Písní práce a snažili

se o co největší vlastní „píseček“. V r. 1952 bylo posláním Svazu „ideově vést a organizovat

výtvarné umělce … na podkladě socialistického realismu.“[12] SČSVU měl tehdy čtyři hlavní úkoly:

Vést umění v ideologii marxismu leninismu ve smyslu závěrů IX. sjezdu KSČ, vytvořit jednotnou

celostátní organizaci, decentralizovat výtvarnou kulturu do oblastí a krajů a zřídit slovenskou

sekci Svazu. Byly i problémy – např. „hospodářská situace některých výtvarných umělců je velmi

neutěšená.“ Ale našlo se hned vysvětlení: „Je to proto, že situace výtvarného umění a jeho odtržení

od člověka byly tak veliké, že se do srdcí pracujícího lidu nedostává láska k novému umění se

stejnou rychlostí a prudkostí, s jakou výtvarní umělci vystoupili ze své isolace, aby se přimkli

k lidu.“ [13]

 

SČSVU se však nestaral jenom o naplnění závěrů IX. sjezdu strany. Výbor na jiném svém zasedání

navrhl zhotovení plastiky „Truhlářský učeň Klement Gottwald“, což byl významný signál směrem

„nahoru“, ale v jiném bodě svého programu navrhl, aby klášter Želiv se stal (státem dotovaným)

místem pro tvůrčí odpočinek výtvarných umělců. Nic nebylo zadarmo…

 

V šedesátých letech došlo k velkému uvolnění poměrů ve SČSVU. Ve Svazu volně vznikaly tvůrčí

skupiny, za členy byli přijímáni nekonformní umělci, jako např. Milan Knížák, který otevřeně

kritizoval vedení Svazu[14].

 

Pokud budeme šedesátá léta porovnávat s r. 1952, pak byla opravdu zlatá.

 

Pro činnost Svazu bylo klíčové „Pražské jaro 1968“. Reformní politici té doby volali pouze po

socialismu s lidskou tváří a o možnosti změny orientace prakticky nepadlo slovo. Umělci Svazu se

chovali podobně – v archivu nejsou žádné návrhy na zrušení Svazu a návratu ke spolkům a profesním

komorám. Svaz vytvořil komisi pro zdokonalení organizační struktury, která připravila návrhy pro

nastávající svazový sjezd. V čem byla organizační struktura roku 1968 nedokonalá? Zkusme pojmenovat

tehdejší problémy dnešními slovy. Centrální řízení znamenalo centrální příliv peněz a následné

přerozdělování, při kterém byl vždy někdo ukřivděný. Slovenští umělci měli pocit, že jejich národní

zájmy jsou potlačovány (dostávají málo zakázek a tím i peněz). I oni, stejně jako slovenští

politici, požadovali federalizaci Svazu. Moravští umělci se „tajně“ sešli bez vědomí ústředí, aby

pak jejich zástupci přijeli do Prahy, bouchli pěstí do stolu a řekli, že Morava to takhle nenechá.

Konečně i Praha řekla, že 70 procent všech registrovaných výtvarných umělců žije v Praze a že by

měla mít ve Svazu zvláštní statut. Lze odhadnout, že i bez vstupu vojsk v srpnu 1968 by se Svaz

dříve nebo později buďto rozpadl, anebo (což je pravděpodobnější) by se vnější silou udržel, ale

podstatně změnil. Spokojený by v tomto případě nebyl nikdo.

 

Návrhy svazové komise jsou z dnešního pohledu ideově velmi dobré, ale prakticky obtížně

proveditelné. Uveďme příklad: Komise navrhuje, aby byla možnost spontánního vzniku „tvůrčích

názorových celků, pokud se objeví skutečná potřeba v řadách členstva.“ Tyto tvůrčí celky by byly

postaveny na úroveň poboček s tzv. „jistou autonomií“. Svaz by pak měl tvůrčímu celku zajistit a)

finanční kvótu b) zastoupení v ústředním výboru c) přednostní právo na výstavu svých členů ve

svazových síních. Neproveditelný návrh. Na celé Moravě byly dvě tzv. „svazové“ výstavní síně v Brně

a bylo prakticky nemožné, aby se v nich vystřídalo několik set moravských výtvarníků. Hovořit

v této souvislosti o nějakém přednostním právu by bylo utopií.

 

3.     Rozpad prvního Svazu v r. 1970

 

Adolf Hoffmeister musel brzy po srpnu 1968 ze své vedoucí funkce odejít. Kromě podpory Pražského

jara mu byla vyčítána účast v české sekci PEN klubu a II. Správa StB ho sledovala kvůli kontaktům

se západními rozvědčíky.[15] Stranická skupina při ÚV SČSVU napsala v říjnu 1968 dopis na ÚV KSČ,

ve kterém podporuje kroky dubčekovské strany, takže po nástupu G. Husáka to mělo vedení Svazu

„spočítané“. V dubnu 1969 se Svaz rozdělil na českou a slovenskou část. Předsedou českého Svazu se

stal Jaroslav Otčenášek^^[16]. Otčenášek napsal Husákovi 14. 9. 1969 poníženou supliku[17], ve

které prosí o přijetí tříčlenné delegace komunistů; první tajemník však byl neoblomný a přijetí

delegace odmítl.[18] Ústřední výbor Svazu podnikl ještě jeden krok k záchraně a v prosinci 1969

píše Husákovi obsáhlý dopis, ve kterém nabízí všechny své síly k budování socialistické

společnosti, hlásí se ke XIII. sjezdu KSČ (XIV. sjezd byl zapomenut, resp. neuznán), odmítá roli

politické opozice a téměř se těší na práci v rámci Národní fronty. Všechno marné. Bylo zřejmě

rozhodnuto, že Svaz ve své podobě půjde do kytek a vybuduje se nový podle představ normalizátorů.

 

Národní fronta byla založena v březnu 1945 jako organizace, sdružující všechny politické strany.

V praxi to znamenalo dohodu mezi Benešovou exilovou vládou v Londýně a KSČ v Moskvě o poválečném

převzetí moci. Byla to dohoda o tom, jak zamezit německým, resp. sudetoněmeckým politickým stranám

vstup do parlamentu. O odsunu Němců zůstávajících mimo nové hranice Německa bylo rozhodnuto později

- až v červenci 1945. Z tohoto pohledu byl vznik Národní fronty aktem veskrze pozitivním. Další

vývoj Národní fronty po r. 1948 je však zcela jinou otázkou. Federalizace Československa (od 1. 1.

1969) způsobila vznik Národní fronty ČSR, která do sebe pojala i tzv. umělecké a tvůrčí

svazy.^^[19] Svazy, které se nepřihlásily k politice Národní fronty, byly jednoduše rozpuštěny –

např. Svaz vysokoškolských studentů.

 

Z ukázky dokumentu^^[20] z 26. 1. 1970 vyplývá, že představitelé svazů museli signovat, jinými

slovy schválit zakládající dokumenty NF ČSR, a tím se přihlásit k její politice. V tomto dokumentu

se také píše, že vedení svazů jsou pouze přípravnými výbory. Předsednictvo SČVU bylo po přečtení

určitě překvapeno, že už neexistuje.

 

Národní fronta (NF) vzala úkol navození „pořádku“ zostra. Dokonce tak, že předseda Svazu Jaroslav

Otčenášek se začal dovolávat G. Husáka a jeho slov o potřebě citlivého přístupu. Dnes se tomu

můžeme smát, ale tehdy šlo lidem minimálně o živobytí. NF vyčítala všem svazům neupřímnost, s jakou

se přihlásily k procesu obrody. Je to pochopitelné – vysokoškoláci byli upřímní a jejich svaz byl

zrušen jako třída. Ze škol je ale nikdo nevyhodil. Výtvarní umělci si nedovedli představit jiný

systém fungování než prostřednictvím Svazu, Fondu, Díla a Art Centra. Zrušením Svazu by se zhroutil

jejich systém. Takže musíme mít pochopení pro J. Otčenáška, který, obrazně řečeno, řekl: „Ukažte,

kde to mám podepsat. Jasně, že Vás podporujeme“ a oddechl si, že pro tentokrát vyhrál. Ukázalo se,

že ne nadlouho.

 

NF vyčítala kulturní sféře bojkot kultury a umění socialistických zemí. Ředitel televize si

stěžoval, že umělci nechtěli vystupovat v pořadu k 100. výročí narození V. I. Lenina a Svaz netečně

přihlížel.

 

NF dala v lednu 1970 všem svazům varování a pro výstrahu všem dala doporučení Ministerstvu vnitra

zrušit registraci Českého svazu artistů a estrádních umělců.

 

NF shrnula své požadavky na svazy do několika bodů:

 

Různé svazy se k těmto závazkům postavily různě. První bod nebyl pro SČVU problém, závadných

stanovisek, jako např. protest proti obsazení pražské budovy Mánesa sovětským vojskem, nebylo tak

moc. S veřejným zrušením nesprávných rezolucí a usnesení to bylo už horší. SČVU se postavil za

Dubčeka a předsrpnový ÚV KSČ, stejně jako ostatní svazy. Ze stávajícího ÚV SČVU se do těchto

morálních veletočů nikomu nechtělo. Je to cítit z opatrně formulovaných diskusních příspěvků.

S třetím bodem už nesouhlasil snad nikdo. Distancovat se od exponentů pravice se nedalo obecně

slovy „já se distancuji“, ale dotyčný sebemrskač musel jmenovat konkrétní „exponenty,“ za které

byli považováni např. signatáři 2 000 slov. Byli mezi nimi přátelé a známí a tady se umělci

v drtivé většině projevili čestně. „Odsouzení politické emigrace“ probíhalo velmi bouřlivě, ovšem

v negativním smyslu. Za politického emigranta byl prohlášen každý, kdo zůstal za hranicemi, takže

v souladu s politikou NF bylo potřebné ho vyloučit ze Svazu. Členové ÚV Svazu to z počátku odmítali

s poukazem na to, co budou dělat, když se vyloučený člen vrátí. Časem ale otupěli a v r. 1971 byl

ke každému zápisu ze zasedání jenom připojený seznam vyloučených bez dalšího komentáře. Na

připojené fotokopii je jeden příklad z jedné sekce Svazu, přitom každá sekce měla svůj seznam.

Čtení archivních seznamů je velmi deprimující.

 

Se čtvrtým požadavkem NF neměly svazy zpočátku problém. Předsedové nebo šéfredaktoři (tisku se toto

také týkalo) odstoupili a stali se prostými členy. Do čela orgánu postavili bezproblémového

člověka. Na to však NF nenaletěla a jak si vylíčíme později, tvrdě vyžadovala důkladnou obměnu

vedoucích představitelů svazů.

 

Pátý požadavek NF – praktická podpora úsilí vlády a NF – nebyl problematický. Výtvarní umělci už

měli nacvičené výstavy k výročím Února, osvobození, VŘSR, sjezdům KSČ a SSM, většinu vystavených

děl pak odkoupil Fond a později věnoval jako dar politickým školám KSČ, okresním výborům, ROH a

dalším institucím. Takže navíc si umělci dávali většinou komické socialistické závazky, jako např.

výtvarné ztvárnění pozdravného dopisu G. Husáka.

 

I když bych se měl držet linie SČVU, přesto si dovolím malou odbočku k jinému svazu, který nejvíce

pil krev Národní frontě – ke Svazu spisovatelů. Ten nebylo možné jen tak zrušit jako artisty kvůli

negativnímu ohlasu ze zahraničí. A přitom z tohoto svazu vyšlo nejvíc „zla“, jako např. 2 000 slov.

NF konstatovala, že spisovatelé se pasovali do role vůdců inteligence, což byla do určité míry

pravda. Spisovatelé měli svoji roli oproti výtvarným umělcům o něco lehčí. Na volné noze jich bylo

okolo padesáti, zatímco dalších asi 400 členů mělo svá zaměstnání.

 

V únoru 1970 proběhlo důležité zasedání ÚV Svazu.^^[21] Z kontextu zápisu se lze dovtípit, že před

tímto zasedáním Národní fronta (NF) zveřejnila v tisku své požadavky na všechny umělecké a tvůrčí

svazy. ÚV pak rozeslal dopisy krajským pobočkám s dotazem, jaké stanovisko má vůči NF zaujmout

(logická domněnka, dopis se nenašel). J. Otčenášek potom četl odpovědi poboček. Se zjednodušující

stručností uvedu, že devět poboček bylo pro přijetí podmínek NF, proti se vyslovily dvě. „Pro“ byla

i Praha, sdružující 2 000 výtvarníků a Brno, druhá největší pobočka. Zodpovědně mohu říci, že

většina českých výtvarníků se rozhodla „pomazat si obličej blátem a nakydat na sebe špínu“ s cílem

přežití Svazu. Odpůrci dohody s NF byli ve výrazné menšině. Po přečtení dopisů následovalo tajné

hlasování, kterým ÚV přijal prohlášení obsahující souhlas s požadavky NF. Byla také vytvořena

pracovní skupina,^^[22] která písemně zpracovala rozbor situace Svazu a předala ho NF, Ministerstvu

kultury a stranickým orgánům.^^[23]

 

Nejen výtvarní umělci, ale i členové ostatních svazů byli Národní frontou přinuceni vypít svůj

kalich hořkosti až do dna. Většinou přemohli svá přesvědčení, odvolali to, co měli odvolat a

přihlásili se k tomu, co bylo přikázáno. Poté, co tak vykonali, projevila se zrůdnost činovníků NF

ještě jednou – přinutili potupené umělce odstoupit ze svých funkcí.

 

V dubnu 1970 proběhla další schůze ÚV.^^[24] J. Otčenášek na ní oznámil, že ministr kultury Brůžek

reagoval dopisem, ve kterém oznamuje zastavení všech finančních prostředků na činnost Svazu

s platností od 1. 4. 1970. J. Otčenášek pak informoval o velkém množství jednání na nejrůznějších

úrovních a navrhl ÚV zvolit pracovní komisi,^^[25] která by na sebe nabalila další a pokusila se o

kontinuitu Svazu v nějaké jiné formě. Celý zbývající ÚV pak měl rezignovat. Je důležité poznamenat,

že s navrhovanými členy komise vyslovila NF, MK a stranické orgány předběžný ústní souhlas.

 

25. 7. 1970 pozval ministr kultury Brůžek zástupce přípravných výborů svazů výtvarných umělců,

spisovatelů, dramatických umělců a architektů na „mytí hlav“. Z šesti zástupců výtvarníků

čtyři^^[26] raději nepřišli. Brůžek přítomným vytkl, že ve svazech stále působí řada signatářů 2000

slov, aniž by z jejich činnosti byly vyvozeny důsledky. Lze předpokládat, že nejvíc myslel na

spisovatele. Jsou-li zástupci svazů proti vylučování, pak musí přijmout zásadu, že jsou

socialistickými organizacemi, které tvoří na pozicích socialismu. Jinými slovy – nechcete-li nikoho

vyhodit, pak vytvořte situaci, aby „nepřátelé socialismu“ odešli sami. Zástupci svazů v diskusi

„ukázali na složitost situace“ a doporučili „velmi citlivý přístup“. Jak ukázal další vývoj, Brůžek

citlivky nepotřeboval a časem se rozloučil s většinou členů přípravného výboru. V praxi to vypadalo

tak, že např. Jan Smetana zjistil, že má hodně práce jako profesor AVU a sám požádal^^[27] o

uvolnění z přípravného výboru.

 

Doložitelnou skutečností je fakt, že 18. 12. 1970 byl ustaven nový přípravný výbor SČVU. O jeho

operativnosti můžeme pochybovat, protože měl 33 členů^^[28], ale byl. Pochybnosti zřejmě sdíleli i

členové výboru, a proto si 11. 2. 1971 zvolili předsednictvo a rozdělili se do komisí pro přijímání

členů, pro záležitosti MSGR^^[29], pro záležitosti UP^^[30] a komise výstavní. Výbor učinil také

rozhodnutí, hodné připomenutí: „Přípravný výbor souhlasí s tím, aby v této etapě byli zařazeni do

evidence všichni bývalí členové a kandidáti SČSVU. O kategorii bývalých tzv. registrovaných a

malých práv bude znovu jednáno a posouzeno na základě jejich odborné způsobilosti.“ Předsedou

předsednictva se stal Jaroslav Grus^^[31], místopředsedy Adolf Zábranský^^[32], Otto Eckert^^[33] a

Karel Kolumek^^[34]. Organizačním vedoucím aparátu zůstal Jiří Černý.  Delegace předsednictva

obdržela 23. 12. 1970 od ministra vnitra schválené stanovy nového Svazu.

 

Ministr kultury Brůžek si 8. 1. 1971 svolal zástupce přípravných výborů všech svazů na Dobříš a

seznámil je se svými představami dalšího vývoje. Když pomineme nezajímavou organizační část,

zastavíme se u způsobu přijímání nových členů do všech svazů. Na první schůzi přípravného výboru 9.

1. 1971 o tom informoval K. Kolumek.^^[35] Brůžek doporučil (tzn. přikázal), aby svazy nedělaly

masové náborové akce, ale umělce individuálně oslovovali s nabídkou členství při dodržení známých

ideologických podmínek. S odstupem času můžeme říci, že v případě několikatisícové organizace SČVU

není/nebyl tento způsob realizovatelný a že pouze ministr Brůžek to nevěděl. Nově má být Svaz

„dobrovolnou ideově tvůrčí socialistickou institucí v rámci působnosti Ministerstva kultury ČSR na

rozdíl od minulosti, kdy byl společenskou organizací v rámci Národní fronty.“^^[36] Má

reprezentovat všechny tvůrčí pracovníky, tedy nejen své členy.^^[37] Působnost Ministerstva kultury

se projevila v praxi tak, že prakticky každého zasedání ÚV Svazu se účastnil vedoucí

oddělení/odboru kultury Miloslav Jiránek, který někdy schůze ÚV řídil, resp. přednášel hlavní

referát. Agenda řešící sociální a pracovní postavení výtvarníků má být přenesena do Fondu. Fond

bude pečovat i o nečleny Svazu. O evidenci nečlenů Svazu ve Fondu bude však Svaz rozhodovat. Toto

rozhodování bylo nazváno „ověřováním odborné způsobilosti.“

Přípravný výbor přijal jediné možné správné řešení – vyhověl ministrovi Brůžkovi stran výběrového

přijímání do Svazu, ale současně přijal do evidence Fondu všechny bývalé členy a kandidáty Svazu.

Nenápadnou formulací (viz fotokopie^^[38]) zajistil kontinuitu činnosti všech výtvarníků

prostřednictvím Díla a Art Centra a tím i tok peněz.

 

Výběrové přijímání do nového Svazu probíhalo tak, že v dubnu 1971 bylo k třiatřicetičlennému výboru

– základu přijato dalších 44 umělců. Další přijímání se pak rozjelo takovým způsobem, že se ze

stávajících archivních materiálů nedá dost dobře sledovat. Ve hře byla spousta atraktivních zakázek

– jenom v Praze to byla výzdoba Federálního shromáždění a Smetanova divadla, socha milicionáře na

náměstí Lidových milicí. Brůžkova slova byla zapomenuta.

 

4.     Zadávání zakázek v praxi

 

Pro čtenáře, který zná dnešní zadávání zakázek u nás alespoň ze sdělovacích prostředků, to bude

trochu nudné čtení. Zkusím nalézt několik zvláštností ze světa umění doby normalizace.

 

V září 1971 byly v denním tisku vyhlášeny „Podmínky soutěže na výtvarná díla pro budovu Federálního

shromáždění v Praze.“ S touto soutěží se tak trochu svezlo i Smetanovo divadlo, stojící opodál, ale

to je už detail. Byla to velká akce. Všichni tušili, že se penězi nebude až tak moc šetřit. Zdálo

by se, že se sejdou stovky návrhů z celého světa a že akce se stane na dlouho ústředním bodem

programu jednání Svazu, ale nebylo tomu tak.

 

Soutěž nebyla vlastně jedna, ale bylo to množství soutěží na jednotlivá konkrétní místa budovy.

Např. busty V. I. Lenina a K. Gottwalda do vstupní haly, reliéf 200 x 250 cm do předprostoru

zasedacího sálu, gobelín 250 x 400 cm s námětem „Spolupráce Čechů a Slováků při budování společné

vlasti“ pro předsálí Sněmovny národů a podobně. První omezení – „Soutěže se mohou zúčastnit všichni

výtvarní umělci, žijící a pracující v ČSSR.“ Tím jsou stovky návrhů z celého světa už nereálné.

Druhé omezení není v soutěžních podmínkách výslovně uvedeno, a to, kdo je to výtvarný umělec. No

přece ten, který je členem SČVU v České republice nebo ZSVU ve Slovenské republice. Je to přece

logické. Nějaký štukatér, který se omylem dostal do registrace ČFVU přece nebude sochat Gottwalda.

Jenomže těch členů obou Svazů začalo být nějak hodně, a tak si to museli ti nejzaslouženější nějak

pojistit.

 

První pojistkou je oficiální výzva konkrétním umělcům, aby se soutěže na konkrétní obraz, plastiku,

gobelín,… zúčastnili. Je to nezvyklé? Možná. Tito vyzvaní umělci^^[39] měli za svůj soutěžní návrh

zajištěný honorář; v případě bust Lenina a Gottwalda 15 000,- Kčs. Druhou pojistkou byl fakt, že

vyzvaný umělec byl i členem vyhodnocovací komise.^^[40]

 

Interní materiál ateliéru Gama hlavního architekta Federálního shromáždění K. Pragera^^[41] hovoří

trochu jinak. Formulaci o všech výtvarných umělcích nahrazuje slovy „Bude vypsána užší soutěž,

v níž bude vyzváno šest výtvarníků, a to … (výše uvedení). (Neveřejné) odměny se také změnily:

Místo publikovaných 6 x 15 000,- Kč se částka zvedá na 123 000,- Kč.

 

S ještě „drsnější“ formulací jsem se setkal v jednom ze zápisů SČVU: „Práce přímo zadat s.

Eckertovi“ (místopředseda SČVU). … „Úkol s. Eckert asi přijme.“

 

 

Na fotokopii vlevo je odpověď jednoho z vyzvaných – Antonína Strnadela.^^[42] Každý pochopí, že

když „telefonoval s Józou Malejovským,“ členem poroty, byla „ruka v rukávě“.

 

Na této výzvě je sympatické pouze to, že A. Strnadel byl pravděpodobně na Dobříši v zařízení

(domově důchodců) pro národní umělce bez zvláštního vlivu politického nebo jiného, a že jeho

kamarádi si na něj vzpomněli.

 

Lze předpokládat, že za dané situace řadový výtvarník ani nepomyslel na to, že by se mohl soutěže

zúčastnit, i když byl členem SČVU.

 

Nerad bych v laskavém čtenáři vzbudil dojem permanentně utlačovaných výtvarníků. Hodně se jich

přizpůsobilo době a dovedli téměř vydírat stranu a vládu stejnými ideologickými prostředky, jakými

byli tupeni oni. Stačilo, když na plenární schůzi ÚV SČVU někdo za přítomnosti pracovníka ÚV KSČ M.

Müllera řekl, že Praze chybí důstojný pomník Klementa Gottwalda. Situace ve společnosti byla

taková, že se nikdo neodvážil říci ne. I když by si lidé dohlížející na rozpočet dovedli představit

smysluplnější investici, začala se tato myšlenka prosazovat. Že by veřejná soutěž? To ne, to je

příliš důležitá zakázka, kterou může odpovědně provést pouze přesvědčený straník, který ovšem

neshrábne peníze jenom pro sebe, ale dá vydělat i svým soudruhům. Slova o potřebě pomníku, ne

peněz, opravdu zazněla, přítomným byl nabídnut výběr mezi Gottwaldem, Juliem Fučíkem a maršálem

Koněvem. Byl vybrán Gottwald. Dokument k výběru jsem sice nenašel, ale našel se zápis ze schůze

komise MSGR z 9. 3. 1972. Komise měla obavy, aby se jí „realisace“ náhodou nevymkla z rukou a

požádala předsednictvo o informace. Ani tato zakázka nebyla pro všechny.

 

Podobným způsobem probíhala realizace pomníku milicionáře na náměstí Lidových milicí v Praze:^^[43]

 

Investorovi bylo doporučeno vybrat si ze sedmi umělců, z nichž tři patřili mezi 33-členný přípravný

výbor Svazu a zbývající čtyři byli přijati za členy v první várce přijímání. Dva z navržených - Z.

Krybus a J. Malejovský - schválili sami sebe, M. Axman se omluvil.  Další a obvyklý průběh soutěže

byl takový, že všichni navržení sochaři byli vyzváni, aby předložili návrhy, které dostali

zaplacené. Potom byl vybrán vítězný návrh atd. Jenomže člověk míní… Ani předsednictvo Svazu nebylo

asi všemocné. Sochu Milicionáře nakonec udělal Jan Simota.^^[44]

 

Teoreticky může existovat názor, že přípravný výbor SČVU byl partou zapálených umělců, kteří

sehnuti pod knutou režimu obětavě vytvářeli prostor pro umění.  Několik dokumentů tento případný

názor vyvrací. Přicházím k závěru, že mysleli především na sebe. Jak jinak lze interpretovat

nesouhlas s anonymní veřejnou soutěží na plastiku před budovou tranzitního plynovodu v Praze a

žádost na přímé zadání konkrétním umělcům, které by samozřejmě doporučil přípravný výbor? O

výsledku jednání jsem se více nedozvěděl. Faktem zůstává, že v současné době před budovou

tranzitního plynovodu (dnes Všeobecné zdravotní pojišťovny) žádná plastika nestojí. Obě jednací

strany se asi zasekly.

 

Abychom byli spravedliví, uveďme, co dělal Svaz pro prostý výtvarný lid. Byly to především tzv.

úkolové akce. Svaz vyhlásil téma, výtvarníci se přihlásili, od Fondu dostali stipendia a tvořili.

Témata byla jak politická k nejrůznějším výročím, tak i nepolitická. Na fotokopii je uveden příklad

typických obrazů Prahy a české krajiny. Úkolových akcí se mohli zúčastnit i nečlenové Svazu

(rozumějme tomu tak, že museli být alespoň registrovaní u Fondu). O stipendium museli požádat a

bylo potřebné doložit příjem za poslední rok. Komise pak posoudila výši příjmu a podle něj

přidělila výši stipendia. Stipendium bylo obvykle tříměsíční. Dodejme, že byli tací, kteří o

stipendium nežádali. Bohužel jsem nepotkal nějaké vyhodnocení akce. V stenografických záznamech ze

zasedání ÚV jsem vyčetl nespokojenost některých jednotlivců s přejímkou prací – někteří umělci

údajně nic neodevzdávali. V seznamech účastníků je značné procento důchodců. Z kontextu jsem

pochopil, že úkolové akce byly tak trochu sociální pomocí těm, kteří nedosáhli na velké zakázky a

v Díle z nejrůznějších důvodů neprodávali.

 

Na fotokopii je titulní strana z krajinářské úkolové akce roku 1971, do které se přihlásilo 211

umělců.^^[45] Takto vzniklá díla pak odkoupil Fond.

 

Na schůzi ÚV SČVU v dubnu 1974 uvedl A. Zábranský, že „byly vypsány desítky úkolových akcí v rámci

jednotlivých krajů.“ Desítek akcí se účastnily až tisíce výtvarníků, takže obrat, řečeno

terminologií tržního hospodářství, byl zaručen.

 

 

První zmínku o úkolové akci (1. ÚA) jsem našel v diskusním příspěvku na zasedání ÚV SČSVU v únoru

1952. Tehdy však měla poněkud jiný význam. Vedení Svazu chtělo, aby všichni výtvarníci vzali za

vlastní socialistický realismus. Někteří poslechli, jiní se tvářili, že „nic neslyšeli.“ Pouze

jedinci měli odvahu poznamenat, že tzv. „zátišíčka“ se lépe prodávají. Aby Svaz finančně

kompenzoval/odškodnil výtvarníky, kterým se socialistický realismus evidentně nedařil, vymyslel

„úkolovou“ nebo také „thematickou“ akci.“ Akce měla ideové zaměření a každé dílo mělo být podrobeno

„soudružské kritice“. Kritika byla kompenzována stipendiem a odkupem díla. Z diskuse na uvedené

schůzi vyplývá, že místo výkupu neideových děl by se měly finanční prostředky raději věnovat na

úkolové (ideové) akce, při kterých by se umělci učili novému umění. Za vzor se bralo výtvarné umění

Sovětského svazu.^^[46] Dá se říci, že v 50. letech Svaz odladil tok peněz a získané know how se

v letech normalizace hojně využívalo. Vzor Sovětského svazu ustoupil do pozadí a mezi ideově

zabarvená témata se dostala i témata vysloveně nepolitická – např. krajina v Posázaví.

 

5.     Výstavní politika v 70. a 80. letech

 

SČVU pořádal všechny výstavy ve spolupráci s ČFVU, resp. jeho dceřinou firmou Dílo výhradně v tzv.

ideových výstavních síních. Ideových síní bylo v 70. letech celkem 14, z toho 10 v Praze, dvě

v Brně a po jedné v Českých Budějovicích a v Hradci Králové. Podrobnosti lze vyčíst ze smlouvy z r.

1979, která se nachází v příloze č. 7.

 

Výraz „ideová výstavní síň“ znamená, že uvnitř instalované výstavy a vystavené artefakty odpovídají

myšlenkovému směru a politice Svazu. Vystavovaní umělci byli pod ochrannými křídly Svazu v případě

nějakého problému. Další výstavní prostory měly krajské pobočky Svazu, národní výbory, domy

kultury, mládežnické kluby, galerie, muzea atd. O těchto „neideových“ výstavách pojednáme na jiném

místě.

 

Výstavní politika Svazu byla z dnešního pohledu relativně jednoduchá. Ústřední výbor každoročně

schvaloval plán výstav na další rok. Plán připravovala výstavní komise a musel obsahovat:

  * Výstavu k aktuálnímu výročí, nejlépe „kulatému“ nebo „polokulatému“ výročí, založení KSČ,

osvobození Rudou armádou, Vítězného února, sjezdu KSČ, mladí výtvarníci také ke sjezdu SSM.

Prioritu měla i VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce – pro vysvětlení mladším).

  * Výstavy podle mezinárodních dohod buďto Svazu, anebo ministerstva kultury. Podle toho byly

výstavy „Malíři z Plovdivu“, „Výtvarné projektování SSSR“, „Korejské umění“ apod.

  * Výstavy podle dohod s Národní frontou, Svazem mládeže, Svazarmem, Svazem čs.-sovětského

přátelství, Čsl. armádou, Ministerstvem vnitra, Ústřední radou odborů atd. Tyto výstavy měly pro

Svaz velký význam, protože jeho partneři vystavená díla většinou odkoupili.

  * Výstavy k významným výročím institucí republikového významu – např. vydavatelství Odeon.

  * Výstavy u příležitosti jmenování národních umělců a k jejich kulatým narozeninám.

  * Minimálně jedna výstava byla věnována studentům škol; AVU a VŠUP měly samostatné výstavy.

 

Výstavy Svazu byly pro výtvarníky „all inclusive.“ Firma „Výstavní služby,“ která spadala pod Fond,

zajistila svoz exponátů a instalaci expozice, komisař výstavy (dnes kurátor) napsal katalog, který

měl předepsaný rozsah i formát, tiskárna Fondu (nebo smluvní) ho vytiskla. Svaz všechno zaplatil.

V ceně bylo i pojištění, protože umělci psali na přihlášku cenu díla; nájemné, energie, mzda

komisaře (i když L. Vachtová tvrdí, že dělala komisařku zadarmo na základě příkazu), mzda ostrahy a

pokladní, vystavovaní umělci dostávali odměnu – tzv. „příspěvek na výstavu.“^^[47] V r. 1972 to

bylo od 1 000,- Kčs „mladým“ do 5 000,- Kč „zasloužilým.“ Na většině výstav se vybíralo vstupné.

 

Svaz všechno platil z peněz, které dostal od Ministerstva kultury. Protože část nákladů na výstavy

také platil Fond, který byl financován částečně z Ministerstva kultury a částečně ze zisku podniku

Dílo, prodávajícího umělecká díla, je financování výstav poněkud nepřehledné.

 

Předsednictvo Svazu schvalovalo plán výstav v Praze. Krajské pobočky měly své výstavní komise a

vlastní plány výstav. Jejich schvalování v Praze se nepodařilo zdokumentovat, takže se zdá, že měly

vlastní výstavní politiku. Výtvarníci žádali o možnost vystavovat v konkrétní výstavní síni.

Určitým překvapením bylo zjištění, že v jednom případě výstavní komise sama požádala umělce o

předložení prací, ze kterých by si vybrala.^^[48]

 

„Neideové“ výstavy byly „neoficiální.“ Pro lepší pochopení bych rád zopakoval vysvětlení, že slovo

„neoficiální“ neznamená „neschválený, ilegální, na protirežimní hraně.“ Byl to terminus technicus,

který se běžně používal v „oficiálním“ styku, jak dokládám na fotokopii vlevo. Neoficiální výstava

byla taková, nad kterou neměl patronát a tím i ideovou nebo politickou zodpovědnost ÚV SČVU, byť

slova o politické zodpovědnosti dnes znějí už divně. Zaznamenal jsem případy, kdy pořádající

organizace požádala Svaz o souhlas s akcí. Tak například odbor kultury národního výboru (dnes

magistrátu) hl. m. Prahy požádal v r. 1986 Svaz o povolení výstavy Milana Königa, jak je vidět ze

záznamu v knize došlé pošty. Domnívám se, že tento druh povolení

 

vydával tajemník SČVU bez dalšího projednávání. Alespoň v zápisech předsednictva Svazu jsem se

nesetkal s nějakým schvalováním.

 

Neoficiálních výstav se mohli účastnit vedle renomovaných výtvarníků a členů Svazu i naprostí

amatéři. Výstavní komise, které měly tvořit filtr kvality, v těchto případech buďto neexistovaly,

anebo byly formální, tzn., že nevyřadily žádný přihlášený exponát. Dnes málokdo přizná, že západní

sdělovací prostředky se s oblibou strefovaly do ideových výstav a vychvalovaly ty neoficiální,

které ukazovaly „skutečné umění“. Dějiny českého výtvarného umění ÚDU se této rétoriky drží dodnes.

Odbor kultury národního výboru hl. m. Prahy zpracoval v r. 1979 pro náměstka primátora materiál o

neoficiálních výstavách v Praze, které byly v kompetenci okresních (obvodních) národních výborů

v Praze 1 až 10. Odtud víme, že neoficiálními výstavními prostory bylo divadélko v Nerudově ulici a

výstavní síň městského výboru SSM v Karlo-vě ulici. V klubech mládeže (klub v Michalské a klub

Rubín) byla struktura vystavujících jiná – ponejvíc amatéři, potom studenti a nakonec profesionální

výtvarníci. V klubech už nebyla žádná výstavní komise a výstavu si sjednávali vystavující přímo

s tzv. dramaturgem klubu. Kvalifikací dramaturga bylo členství v Aktivu mladých výtvarníků při

městském výboru SSM.

 

Dalšími výstavními prostory v Praze, kde se pořádaly občasné neoficiální výstavy, byla

Fronta,^^[49] výstavní síň Mladé fronty na Staroměstském náměstí jako součást doplňku interiéru,

chodba Makromolekulárního ústavu ČSAV a komunikační prostory Mikrobiologického ústavu ČSAV. Výstavy

v prostorách ústavů ČSAV mohli shlédnout jenom zaměstnanci; z veřejnosti jenom ti, kteří

„přemluvili“ vrátného, aby je pustil.

 

Dalšími neoficiálními pořadateli výstav mimo Svaz byla kulturní střediska socialistických zemí,

ministerstvo vnitra,^^[50] Vysoká škola politická, Vysoká škola SNB a další, jejichž motivací bylo

„a co kdybychom udělali výstavu?“

 

Předsednictvo nebo ÚV Svazu se těmito výstavami v podstatě nezabývalo. Asi dvakrát do roka zazněl

připravený diskusní příspěvek/referát D. Konečného, vedoucího sekce teoretiků o potřebě podchycení

mládeže atd., čas od času někdo v diskusi vyjádřil svoji nespokojenost, ale vždy zůstalo jenom u

vyjádření. Díky stenografickému záznamu vím: „Kdo je ta Jetelová? To je ta, co dělá ty židle. U nás

je jenom registrovaná. Aha.“ Miroslav Pangrác (na záznamu je chybně Pankrác) řekl, že výstava ve

Vojanových sadech (1973) je špatná, J. Brehovský se připojil, ale nikdo nenavrhl zákaz nebo nějakou

perzekuci. Pouze připomenu, že v r. 1973 byl Svaz velmi silný a StB všemocná. Z tohoto důvodu

považuji všechna tvrzení o tom, že soudruzi byli nějakou výstavou překvapeni a zaskočeni za

básnickou licenci.

 

Jak vznikla v r. 1984 výstava obrazů V. Šaršakova na ČVUT? Naše „jaderné školství“ bylo orientováno

na Sovětský svaz, takže fakulta tam měla řadu známých. Vyskytl se tam i malíř, a protože Svaz čs. -

sovětského přátelství potřeboval vykázat nějakou činnost, zorganizoval v zasedačce fakulty výstavu.

Netuším, jak organizátoři dostali obrazy přes hranice, ale s nějakým povolováním výstavy u nás

nezabývali a Svaz pozvali až na vernisáž.

 

Pokusil jsem se zjistit něco bližšího o odmítnutých umělcích. Je jisté, že ve sledovaném období

fungovala „přímluva nebo doporučení.“ Něco takového se však nedá z archivních materiálů věrohodně

doložit a spekulacemi nemá cenu se zabývat. Příklad jasného odmítnutí se však dá doložit:

 

V prosinci 1975 komise MSGR odmítla obrazy K. Kodeta, na zdůvodnění si dala záležet. K. Kodet měl

po takovém odmítnutí možnost vystavit své obrazy v některé „neideové“ galerii nebo klubu.

 

 V plánu na rok 1972 byli v galerii na Karlově náměstí odmítnuti tři výtvarníci: Jaroslav Fanta,

Aleš Lamr a Jaroslav Malina. V zápisu stojí „Žádosti, které nebyly pojaty do plánu…“ Dnes nelze

zjistit, s jakými obrazy výtvarníci přišli, jaké byly důvody odmítnutí. Aleš Lamr tvořil v dobách

normalizace velmi expresivní díla.^^[51] M. Nešlehová je označuje jako „groteskní reportáže.“

Uvedený příklad nám dokládá existenci různých směrů a stylů. Bez uvedení názvu obrazu (Slavnost na

tartanu – obr. vlevo) by recipient jenom obtížně dešifroval význam zeleného kruhu/oválu a množství

drobných předmětů v obraze – zřejmě létající čepice. Také figury jsou pojaty velmi schematicky.

S odstupem času můžeme pochopit výstavní komisi, že dala přednost jiným umělcům. Za odmítnutím

určitě nebyly politické důvody, jako např. otec – bývalý továrník nebo kulak, ale názor, který

reprezentovala všemocná komise. Tento názor však neznamenal Lamrovo zatracení, protože od r. 1968

do r. 1989 různé galerie koupily od tohoto umělce 45 obrazů. Jeden z nich na reprodukci vpravo –

Létající zahrada – zakoupila Galerie středočeského kraje v r. 1973.^^[52] I tady vidíme létající

předměty. S přijetím představy zahrady však může mít recipient potíže. Odmítnutí A. Lamra bylo

s největší pravděpodobností způsobeno tím, že díla jiných lépe odpovídala vkusu posuzovatelů.

 

Theodor Pištěk v rozhovoru s Ivanem Adamovičem řekl: „V té blbé době pro mě bylo například

absolutně vyloučeno vystavovat ve Špálově galerii. … Stačilo … doporučení Svazarmu, aby mi výstava

byla povolena – a najednou to šlo.“^^[53] Dovolím si komentář k uvedenému citátu. Souhlasím, že pro

T. Pištěka byla Špálova galerie tabu, ostatně jako i jiné galerie Svazu. T. Pištěk byl v té době

„textilní výtvarník,“ ne malíř. Pracoval (podle jeho slov) pro Art Centrum, takže měl registraci u

Fondu, schválenou Svazem. Pokud vezmeme jako příklad období mezi I. a II. sjezdem Svazu (1973 –

1977) a podíváme se na uskutečněné svazové výstavy, zjistíme, že ve Špálovce bylo 34 výstav, z toho

27 autorských a 7 kolektivních k různým výročím nebo podle mezinárodních dohod (např. Mezinárodní

rok žen nebo Maďarské užité umění). Z autorských výstav vystavovali dva národní umělci, 14

zasloužilých umělců a pouze 11 akademických malířů bez dalšího titulu. Vezmeme-li v úvahu, že ve

Svazu bylo několik tisíc malířů, neměl jeden textilní výtvarník v daném systému šanci, i kdyby

maloval jak Rembrandt. Proč to šlo s doporučením Svazarmu?^^[54] Protože Svaz měl smlouvy nejen se

„spřátelenými svazy socialistického tábora,“ ale i se společenskými a politickými organizacemi u

nás. Některé spolupráce byly pro Svaz přínosem, protože např. ústřední rada odborů automaticky

kupovala exponáty výstav k angažovaným výročím, aby je pak zdarma rozdávala na kraje a okresy. NF

byla také vděčným zákazníkem.

 

Prakticky každý výtvarník, který byl v dobách normalizace členem Svazu, může dnes říci jako T.

Pištěk, že „v té blbé době bylo pro mě prakticky vyloučeno vystavovat.“ V letech 1973 – 1977 i

národní umělci měli jenom jednu autorskou výstavu. Jedinou výjimkou byl M. Axman, který měl druhou

výstavu u příležitosti jmenování národním umělcem. „Prostí“ výtvarníci, jejichž frekvence

autorských výstav byla zhruba stejná jako výhra v loterii, měli šanci vystavovat na kolektivních

výstavách k aktuálním výročím. Byl to případ i T. Pištěka – jako příklad můžeme uvést jeho účast na

přehlídce současného československého výtvarného umění k 30. výročí Vítězného února „Umění

vítězného lidu“ (únor – květen 1978 v Praze), kde vystavoval obraz „Krajina s houbou.“ Řada umělců

v tom uměla chodit – vezměme jako příklad již vzpomenutého M. Axmana.  Kdyby plastika s názvem

Ostravice (na foto^^[55]) byla pojmenována „Žena bojující,“ uplatnila by se na výstavě

k mezinárodnímu roku žen. Existuje celá řada jiných variant. Umělci se mohli angažované výstavy

zúčastnit i neangažovanou tvorbou – např. neutrální krajinomalbou, jako např. T. Pištěk. Museli

však snést automatické zařazení do předního šiku bojovníků za socialismus atd. v katalogu. I když

umělci většinou dnes tvrdí, že tenkrát na něco podobného neměli žaludek, archivní dokumenty svědčí

o tom, že výběrové komise měly z čeho vybírat. Výstavu k 35. výročí Vítězného února obeslalo 758

autorů s 2 675 výtvarnými díly.^^[56]

 

Jakou možnost měl umělec, kterému byla odmítnuta výstava? Na rozdíl od jiných dob (a zemí)

neexistoval Salon odmítnutých a umělec nemohl ani na vlastní náklady představit své dílo

veřejnosti. Musel proto i jako člen SČVU hledat cestičky neoficiální – vystavovat na chodbách

výzkumných ústavů, v klubech atd. Byla to chyba výběrové komise? Chyba by se dala určitě napravit,

pokud nedošlo k upálení díla (nebo i autora) na hranici. Ne, nebyla to chyba, byl to zavedený

systém. Náprava nebyla slučitelná se systémem.

 

Při putování „minulým časem“ jsem narazil na případ, kdy si funkcionář Svazu stěžoval na nezájem

mladých vystavovat. Jsem si vědom toho, že tato věta zní zcela disharmonicky v dnešním trendu

dštění ohně a síry na zkoumanou dobu. Zkusím tento případ trochu přiblížit, nechť je důkazem toho,

že svět není černobílý.

 

V diskusní části zasedání ÚV ČSVU dne 5. 7. 1979 vystoupil Štefan Malatinec^^[57] k tzv. „problému

mladých.“ Komise designu vyzvala 400 mladých výtvarníků do 35 let z oboru užitého umění a

průmyslového výtvarnictví, aby předložili své práce s tím, že po vyhodnocení budou vystaveny

v Mánesu. K jeho překvapení své práce poslalo jen 45% oslovených, 184 lidí. Komisí neprošla díla 41

osob, takže vystavovalo 143 mladých. Proč ten nezájem? Pokusím se o chabé vysvětlení. Oslovení už

měli svá zaměstnání, ve kterých se realizovali. Pokud neměli umělecké nebo kariérní ambice růstu ve

Svazu, vyhodnotili výstavu jako zbytečnou.

 

Jinou kapitolou byly zahraniční výstavy. V r. 1982 uspořádala Národní galerie v Praze francouzskou

výstavu „Od Courbeta k Cézanovi.“ Při této příležitosti požádal pracovník francouzského

ministerstva zahraničí generálního ředitele Art Centra, aby vyšel vstříc konzervátorce „Musée de l´

Art Moderne de la Ville de Paris“ paní S. Pagé, která chtěla uspořádat výstavu soudobých českých

umělců, a naznačil, že by to mohl první krok ke vstupu našich umělců do francouzských galerií.

Uvedené muzeum mělo celé horní patro vyhrazeno pro „Art Contemporain“ – pro avantgardní a

experimentální směry současné tvorby a v r. 1984 tam chtělo uvést „český reprezentativní výběr.“

V prosinci 1982 došlo k jednání mezi Art Centrem a tříčlennou francouzskou delegací na čele s paní

Pagé. Řediteli Art Centra Hubertu Matějčkovi „od samého začátku bylo jasné, že s paní Pagé bude

nutno svést názorový zápas o charakter výstavy a výběr umělců.“^^[58] Zdá se, že náš generální

ředitel zápasil udatně, protože se s paní Pagé dohodli jenom na tom, že výběr umělců bude

„upřesněn“.

V říjnu 1983 přijela paní Pagé s návrhem konkrétních jmen, termínem výstavy, katalogu, vernisáže,

plakátu. Svůj návrh zatraktivnila nabídkou odkoupení vystavovaných děl jejím muzeem, Centrem

Pompidou, případně jinými institucemi. Generálnímu řediteli Art Centra určitě zasvítila očka,

protože od ministra zahraničního obchodu měl úkol udělat obrat v r. 1984 1 700 000,- Kčs a do

dalších čtyř let tento obrat zdvojnásobit. Kdyby jenom nebylo těch jmen^^[59]…

 

Řekněme si na rovinu, že šlo o politickou akci. O české umění byl ve Francii asi takový zájem, jako

u nás o korejské umění, kubánskou grafiku nebo maďarský gobelín^^[60]. V tomto kontextu lze

pochopit nadšení L. Vachtové, které se podařilo uspořádat výstavu v kantýně jedné pařížské továrny,

kam chodili dělníci na tlačenku. Nákupy děl českých autorů, kteří našim vládcům „nebyli zrovna po

chuti,“ a k tomu ještě významnou kulturní institucí, byly ve stejné kategorii, jako pozdější

pražská snídaně prezidenta Mitteranda s Václavem Havlem. O umění vůbec nešlo. Koneckonců i v dnešní

době projevilo americké Muzeum moderního umění (MoMA) zájem o umění čínského umělce Aj Wej-weje

teprve v době, kdy se stal disidentem a vystavuje ho. Jeho fotografie jsou, jak je vidět z obrázku,

myšlenkově bohaté a inspirativní.

 

Vraťme se ale zpět k iniciativě madame Pagé. V Praze se rozeběhlo vyšetřování. „Orgány“ zjistily,

že paní Pagé je a) sestrou vedoucího výtvarného oddělení ministerstva zahraničí b) neteří

francouzského ministra kultury c) ředitel spřízněné galerie je bratrem prezidenta Mitteranda.

V březnu 1984 přijela paní Pagé znovu a dohodla s ředitelem Art Centra změnu názvu výstavy (z

původního „Současné umění v Československu“ na „Jeden pohled na současné české umění“) a zároveň se

dohodla nová sestava umělců,^^[61] z nichž pouze jeden (Michael Rittstein) byl členem SČVU, ostatní

byli jenom registrovaní u ČFVU. Ředitel Art Centra mohl být spokojený, ne však na dlouho. Umělecká

komise Art Centra (její složení se zatím nepodařilo zjistit) nedoporučila pořádání této výstavy.

Ředitel Art Centra měl sice právo samostatného rozhodnutí, to však neudělal. Místo toho sepsal

obsáhlý „kulturně-politický a obchodně-politický rozbor“ a požádal ÚV KSČ o konečné rozhodnutí.

 

Uveďme s jistou dávkou opatrnosti, že se výstava nekonala.

 

V archivních materiálech jsem zaznamenal snahu v osmdesátých letech otevřít v některých krajských

městech prodejní galerie „spřátelených“ zahraničních organizací a naopak v těchto zemích zřídit

české prodejní galerie. Proběhla jednání se svazy výtvarníků Polska, Německé demokratické republiky

a Maďarska. Výsledky, resp. realizace těchto záměrů buďto nebyly, anebo byly tak malé, že nestály

za další rozvoj či zhodnocení. V zápise ČFVU^^[62] je uvedeno: „Přes urgenci dosud Bulharský

výtvarný fond nesdělil, v kterém termínu bude galerie otevřena.“ Galerie bulharsko-československého

přátelství měla být otevřena v Balčiku.

 

 

V r. 1987 bylo rozhodnuto založit galerii československo-mongolského přátelství v Třebíči. Pro

začátek věnovala mongolská strana 10 obrazů mongolských umělců a česká strana 20 obrazů, které

vytvořili čeští umělci v rámci tvůrčího pobytu v Mongolsku.

 

Galerie československo-sovětského přátelství byla ve Světicích u Prahy, galerie

československo-bulharského přátelství v Luštěnicích.

 

6.     Umělecké komise

 

Vznikly v r. 1961^^[63] především při ČFVU a také při některých dalších organizacích (např.

Ministerstvo kultury, Národní galerie, oblastní galerie). Jejich úkolem bylo „posuzování výtvarných

děl před společenským uplatněním“, srozumitelněji řečeno kontrola/cenzura před jejich vystavením a

určení ceny pro případ prodeje. Ač se to nezdá, byl to vlastně nejdůležitější prvek regulace

výtvarného života. Jedním z oficiálních důvodů jejich ustavení byla i hospodárnost výkupu

uměleckých děl. Umělci totiž neprodávali svá díla přímo zákazníkům, ale přes Fond. Fond od nich

díla koupil a s přirážkou (např. 25% v roce 1988) přes síť prodejních galerií nebo prodejen Díla

prodal. Ministerstvo kultury každoročně od Fondu kupovalo umělecká díla v hodnotě několika milionů

korun.^^[64] Umělecké komise měly dbát o to, aby státní nákupy nebyly předražené. I firma Art

Centrum, jejímž úkolem byl prodej umění do zahraničí, měla svoji uměleckou komisi.

 

Umělecké komise měly být garantem dodržování vysoké ideové a umělecké hodnoty (slovo „ideové“ se

vždy uvádělo před „umělecké“). Hrály také významnou roli při zadávání zakázek. Posláním komisí bylo

objektivní posouzení uměleckého díla (slova „ideové a umělecké“ nechť si čtenář už doplňuje sám) a

přiměřenosti honoráře. Předsedou komise byl vždy člen Svazu, za členy byli preferováni také členové

Svazu, ale byli tolerováni i nečlenové, kteří byli „jenom“ registrovaní ve Fondu, anebo mohli

fungovat na základě doporučení jiného orgánu nebo instituce (galerie, muzea, ministerstva,…). I

Svaz si uvědomoval, že komise jsou velmi důležitým orgánem moci, jak dokládá výše uvedený úryvek

z projevu J. Malejovského na II. sjezdu Svazu v r. 1977.

 

Jak fungovaly umělecké komise? Členství v komisi bylo atraktivní. V archivu jsem nenašel jediný

případ odmítnutí členství. Ve stenografických záznamech diskusí se lze dočíst, že někdo byl v šesti

komisích, takže nemá čas na samostatnou tvůrčí práci, ale to bych doporučil brát jako básnickou

licenci. Také jsem se nesetkal s tím, že by v komisích pracovali „potížisté.“ Na základě zápisů se

zdá, že komise pracovaly jako dobře namazaný stroj. O členství v uměleckých komisích byl velký

zájem. Komise bez zábran nakupovaly díla svých členů a samotná účast v práci komise byla dobře

honorovaná.^^[65] Pražská komise Výtvarné služby posuzující spolupráci výtvarníka s architektem

měla v r. 1981 29 členů, komise restaurátorů 28 členů a komise užité a propagační grafiky 30 členů.

Nejvíce komisí bylo v Praze - patnáct. V dalších jedenácti městech pracovalo 30 komisí. Celkem bylo

angažováno 442 osob.^^[66] K počtu osob v komisích byly zřejmě připomínky, protože v témže roce byl

dán návrh na „úsměvnou“ redukci – mělo pracovat „jenom“ 385 lidí. Vývoj však šel úplně jiným

směrem.

 

Normalizační Svaz zakládalo 33 členů přípravného výboru. Byli to bez výjimky přesvědčení komunisté,

které bych v r. 1972 nepodezíral z kariérismu. Byli přesvědčeni, že dělají dobrou věc a nebylo pro

ně těžké se ideově spojit.^^[67] V uměleckých komisích pracovalo o pár let později několik set

osob, které rozhodovaly o penězích. Tady udržet ideovou nebo jinou jednotu bylo věcí zhola

nemožnou. Už asi nikdy nezjistíme, kdo přišel s návrhem na další růst komisí. V r. 1986 byly

umělecké komise snad na každém kroku:

 

Předseda Svazu J. Simota na zasedání ÚV SČVU v diskusi přiznal, že Svaz už není schopen personálně

obsadit požadovaná místa v uměleckých komisích. Idea uměleckých komisí byla dotažena k absurditě.

Otcové této myšlenky byli už dávno po smrti. Kdyby žili, určitě by volali po „ideové jednotě“,

kterou by dosáhli jenom hrubou silou. J. Simota & Co. už nebyli normalizátoři jako K. Kolumek, D.

Konečný nebo V. Fiala. Byli to lidé, kteří chtěli udržet systém, který jim vyhovoval. Jestliže se

do té doby běžně rozcházela slova s činy, v těchto letech snad šla proti sobě. Slovně se

manifestovala oddanost výtvarníků straně a vládě, závěrům XVII. sjezdu KSČ a prakticky se rozjela

náborová akce do Svazu, při které se na ideologii nehledělo. Zcela se zapomnělo na zásady členství

ve Svazu, které se formulovalo například na zasedání ÚV SČVU v červnu 1973.^^[68]

 

Více o tom v kapitole o členské základně.

 

V 60. letech byla ve Svazu poměrně silná skupina umělců v pokročilém seniorském věku, kteří měli

v době aktivní práce nedostatečné důchodové pojištění, takže pobírali měsíční penze ve výši kolem

400 Kčs. Takovým lidem Svaz pomáhal také tím, že uměleckými komisemi nechávali projít věci, které

by výtvarníkovi v produktivním věku zdaleka neprošly. V materiálech ze 70. let se objevil další

fenomén práce komisí, a to protekce. Ambasády v zahraničí si objednávaly umělecká díla od

„neznámých“ umělců a komise to měly pouze posvětit.^^[69] Část prací pro zahraničí (zabezpečovalo

Art Centrum) prý neprocházela komisí vůbec. Na uvedené schůzi tvrdil Šolta,^^[70] že umělecká

komise Art Centra schvaluje jenom malou část exportu:

 

Věřím tomu, že umělecké komise byly výtvarníky manipulovány, někdy obcházeny či jinak podváděny.

Aby však komisí prošlo jen 5% prodaných děl, se mi však nechce věřit, i když jsem si vlastnoručně

pořídil kopii dokumentu. Myslím, že Šolta uvedl čísla v afektu poněkud nepřesně.

 

Výše uvedený citát je také z uvedeného zasedání ÚV.

 

V 80. letech měl Svaz činnost uměleckých komisí „pevně ve svých rukou.“ Jejich práce vykazovala

určité nedostatky (to patřilo k terminologii doby), ale jinak bylo všechno OK. Jaká byla

skutečnost? Jeden pamětník řekne, že jedině komise a účast na ní byla licitací „tak kolik, mladej,

za to chceš?“ Jiný účastník tvrdí, že na komisi bylo tvrdé vyjednávání o ceně a archivy StB hovoří

o tom, že někteří umělci prodávali přes komise, které o tom „nevěděly“. Dnes se nikdo nepochlubí

tím, že někoho tehdy uplatil.

 

Z uvedených faktů lze vyvodit závěr: Umělecké komise fungovaly podle představ normalizátorů jenom

velmi krátkou dobu po svém ustavení, kdy jich bylo málo a jejími členy byli samotní normalizátoři.

Po vstupu vojsk v r. 1968 to bylo možné, protože umělecký život se téměř zastavil. Problémy se

objevily s restartem systému. Peníze byly příčinou toho, proč se práce komisí stávala víc a víc

formální. Všichni zúčastnění věděli, že tento systém nefunguje, ale nikdo, resp. málokdo se odvážil

říci to nahlas. Šolta to na plenárním zasedání ÚV SČVU řekl, ale byl to hlas volajícího na poušti.

Nikdo neřekl, že nemá pravdu, ale také nikdo nedal impuls k tomu, aby se navedl „normalizační

pořádek.“

 

7.     Český fond výtvarného umění (ČFVU)

 

Výtvarní umělci si předcházeli Fond ještě více než svoji mateřskou organizaci – Svaz. Ve Fondu,

resp. prostřednictvím Fondu se realizovala jejich díla. Fond měl pro nákup a prodej zřízeny

umělecké komise, které určovaly nákupní ceny od výtvarníků a prodejní ceny v Díle. Určení nákupní

ceny nebylo diktátem ze strany komise, ale spíš výsledkem dohody s výtvarníkem.[71] Nutno dodat, že

Fond měl své sklady (Středokluky v okr. Praha – západ, po r. 1985 v Louňovicích pod Blaníkem) a

umělecké artefakty nemusely jít nutně do prodejen Díla. Domnívám se, že ve skladech končily

především angažované artefakty, které se pak bezúplatně převáděly na politické školy, okresní a

krajské výbory strany, agitační střediska apod.

 

Fond a jeho firmy Dílo a Architektonická služba byly velké organizace jak obratem, tak i počtem

zaměstnanců. Plánovaný obrat v r. 1988 byl 474 mil. Kčs, 834 pracovníků a hospodářský výsledek

mínus 1,5 mil. Kčs. Průměrná měsíční mzda v ČSSR byla 3 095,- Kčs.[72] Návrh plánu v „červených

číslech“ nevyvolal ve výboru Fondu žádné pozdvižení – zřejmě existoval mechanismus dotací od

Ministerstva kultury.

 

Finanční toky Fondu se nedají sledovat ze zápisů schůzí, ale z účetních knih. V zápisech existují

záznamy, kterým dnes nelze rozumět:

 

Ze zápisu není zřejmé, komu má být dotace poskytnuta, kde se bere v r. 1987 fond Antonína

Zápotockého, co má společného s VŠUP atd.

 

Z této fotokopie vidíme, že existoval zvláštní účet kulturních fondů Ministerstva kultury, ze

kterého bylo možné čerpat. Pokud to nešlo, čerpalo se z tzv. jednoho procenta kulturních fondů.

„Finanční stránku“ Fondu můžeme ukončit tím, že při dobré vůli zúčastněných (dobrá vůle = přátelská

a neoficiální dohoda SČVU, ČFVU a MK bez zápisu) se vždy peníze našly. Uvedu aspoň jeden příklad.

Ministerstvo kultury mělo svoji nákupní (uměleckou) komisi. Ta navrhla v r. 1987 nákupy ve Fondu

v hodnotě 5 mil. Kčs. Když se ukázalo, že potřeba peněz je větší, ministerstvo jmenovalo tzv.

„zvláštní komisi“, ta připravila pro ministra kultury Klusáka exposé a částka byla zvýšena na 7

mil. Kčs.[73] Zdá se, že peněz bylo vždy dost. Muselo se umět v „tom“ chodit…

 

Fond aktivně pečoval o rozšiřování umění mezi pracující lid. Zřizoval galerie nejen v průmyslových

závodech (Poldi Kladno, AZNP Mladá Boleslav), ale i v zemědělských družstvech:

 

JZD Albrechtice (okres Písek) se zavázalo, že do své galerie odebere každoročně umění za 30 000,-

Kčs. Tuto galerii prý navštěvovali jak naši, tak i zahraniční turisté. Další galerie

 

v okrese Písek měla být otevřena v Bernarticích. JZD Petrovice děkovalo za obrazy a grafiky „pro

areál budovy JZD.“ Galerie byla i v JZD Chýně v okrese Praha – západ, v JZD Větrný Jeníkov, anebo

v Chelčicích u Strakonic. JZD Hybrálec je nedaleko Jihlavy a galerie Velkovýkrmny v Zákupech je

v okrese Česká Lípa. Fond dodával umělecká díla i do mateřských škol (např. Louňovice). I při dobré

fantazii si nedovedu představit, kde všude by byly galerie umění, kdyby Fond byl činný až do

dnešních dnů.

 

Fond se zabýval i mezinárodní pomocí rozvojovým zemím. Do Afghanistánu nedodával zbraně, ale barvy,

štětce, palety a plátna. Opravdu ušlechtilá činnost.

 

8.     Členská základna

 

Výtvarní umělci měli možnost zapojení do uměleckého života prostřednictvím Svazu. Členství bylo

trojího druhu:

 

1.       Člen SČVU. Po založení „nového“ Svazu v r. 1970 byla tendence výběrově oslovovat umělce a

nabízet jim členství. Členství v KSČ nebylo sice podmínkou, ale sledovalo se procento

organizovanosti v KSČ. Tento způsob přijímání se postupně uvolňoval až do extrému v r. 1987, kdy

Fond rozeslal čtyřem tisícům registrovaných výtvarníků doporučené dopisy s přihláškou do Svazu.[74]

 

2.       Kandidát SČVU. Mohl se jím stát umělec, který splňoval všechny ideové nároky na člena, ale

takzvaně nedosáhl úrovně požadované od člena. Toto „ale“ v sobě skrývalo mnohá úskalí

v subjektivitě hodnocení. Kandidáty se zpravidla stávali všichni absolventi AVU a VŠUP a také

umělci bez uměleckého akademického vzdělání, jejichž práce schválila umělecká komise Svazu.

Kandidáti měli na krajských schůzích a schůzích pobočky pouze poradní hlas. Hlas rozhodující měli

jenom v odborných sekcích. Je zajímavé, že o „kandidátech“ se na schůzích ÚV často mluvilo, ale ve

stanovách z r. 1970 tento druh členství už neexistuje. Význam statutu „kandidát“ prakticky zmizel

v r. 1987.

 

3.       Registrovaný výtvarník. Byl to nečlen Svazu, který prokázal takovou úroveň tvorby, že se

mohl ukrýt pod ochranná křídla Svazu a podílet se na výhodách z registrace plynoucích (nemusel

chodit do klasického zaměstnání, pobíral dětské přídavky, byl sociálně i zdravotně pojištěný).

Registraci vedl Svaz, od roku 1971 byla převedena na Fond. Při rušení Svazu v r. 1970 se zrušily i

registry. Do nových registrů byli zapsáni všichni bývalí členové a kandidáti Svazu a o dalších

nových registracích mělo být rozhodováno individuálně.

 

Obecně se tvrdí, že výtvarník, který chtěl oficiálně prodávat svá díla, musel být alespoň

registrován u Fondu. Dovolím si tvrdit, že „ano i ne“. Jednoznačné „ano“ v letech 1979 - 81, kdy

platilo nařízení vlády, uvedené na fotokopii. Registrací také výtvarník potvrzoval, že je Fondu

známý a Dílu tudíž nehrozilo nebezpečí nějakých komplikací. Praxe po roce 1981 byla taková, že

umělecké komise přijímaly do prodeje díla i neregistrovaných výtvarníků. Ve větší míře se tak dělo

v Brně, v Praze byly takové nákupy zanedbatelné. Archiv nám bohužel nekvantifikuje, co je to větší

nebo menší míra. Za důležité považuji zjištění, že takový prodej možný byl, i když většina komisí o

tom možná nevěděla.

 

ČFVU měl v r. 1967 kartotéku, obsahující 8 750 tzv. „příjemců honorářů“, tzn. registrovaných.  Bylo

mezi nimi hodně grafiků nebo fotografů, kteří pracovali v redakcích novin a časopisů a

prostřednictvím Fondu si přivydělávali. Řada průmyslových výtvarníků (dnes designérů) nebo

architektů měla své „řádné“ zaměstnání. Největší organizovanost ve Svazu byla u restaurátorů

(94,1%), malířů (84,8%) a sochařů (83,8%); naopak nejnižší byla u fotografů (21,3%). Ve Svazu bylo

57,05% příjemců honorářů, tedy téměř polovina. Průměrný roční honorářový příjem příslušníka Svazu

byl 27 220 Kčs, přičemž tehdejší průměrný roční plat v ČSSR byl 23 172 Kčs. 29,1% organizovaných

výtvarníků mělo roční příjem vyšší než 50 000 Kčs.^^[75]

 

Jak se vyvíjely počty výtvarníků ve Svazu? V prosinci 1970 to bylo 33 členů přípravného výboru.

V dubnu 1971 se k nim přidalo 11 výtvarníků, kteří už pracovali v komisích normalizačního

Ministerstva kultury. V květnu 1971 došlo k absurdní situaci – Svaz formálně neexistoval, resp.

bylo jen 44 osob v přípravném výboru a komisích, a přesto se masivně vylučovalo/vyškrtávalo ze

Svazu. Prostou aritmetikou bychom došli do záporných čísel. Jak je to možné? Šlo o lidi, kteří

zůstali za hranicemi, a tak byli potrestáni mimo jiné i vyškrtnutím z neexistujícího Svazu. Je to

sice úsměvné, ale mělo to důsledek vyškrtnutí z registrace Fondu, což znamenalo, že v případě

návratu ztratili nárok na sociální zabezpečení umělců. Od června 1971 se rozjelo intenzivní

přijímání nových členů SČVU i na úrovni krajů, celkem bylo přijato 177 členů. Až do III. sjezdu

Svazu v květnu 1982 můžeme pozorovat rovnoměrný růst členské základny.  V r. 1982 byla vyslovena

nespokojenost s odbornou úrovní členské základny. Z 5 255 Fondem registrovaných výtvarníků nemělo

zhruba 1 900 lidí ani středoškolské výtvarné vzdělání. Členů Svazu bylo v té době 1 023. Velkému

nárůstu počtu výtvarníků bez odborného vzdělání byl připisován celkový pokles výtvarné úrovně. Dnes

víme, že to nebyl jediný důvod. Úpadek výtvarné úrovně pokračoval i po roce 1989.

 

Pozorný čtenář možná hned nepochopí, proč si Svaz stěžoval na výtvarníky bez odborného vzdělání,

když souhlas s jejich registrací u Fondu měl ve svých rukou. Teoreticky to tak bylo, jenomže pokud

neregistrovaný umělec protlačil svůj artefakt do Díla nebo Art Centra přes uměleckou komisi a dílo

se prodalo, získal zpětně automatickou registraci z daňových důvodů.

 

Od roku 1982 (III. sjezdu) Svaz přestal být výběrovou ideovou organizací. Výběr se změnil na nábor.

Tehdejší funkcionáři Svazu by to dnes zdůvodnili asi takto:

 

·         Vtažení neorganizovaných výtvarníků do svazového dění umožňuje větší ideové působení.

Dnes tento argument vzbuzuje úsměv na tváři, tehdy byl běžný.

·         Počet uměleckých komisí byl tak velký, že pravověrní členové Svazu byli v nich někdy

v menšině. Nikoho ovšem nenapadlo hlasitě diskutovat o účelnosti komisí.

 

Počet členů Svazu od roku 1982 do r. 1989 rostl geometrickou řadou. Pokusil jsem se zjistit, co ve

Svazu dělali v té době např. teoretici. Nedostal jsem kloudnou odpověď, jenom odpovědi typu „byli

tam všichni“. Tuto informaci mohu potvrdit – jenom v Praze bylo v sekci teoretiků 169 lidí. Myslím,

že tam vstoupili v době, kdy nebylo možné očekávat nějaké výhody oproti nečlenům.

 

9.     „Neoficiální umění“ a zakázaní umělci

 

Tento termín v době normalizace označoval činnost spisovatelů, kteří psali „do šuplíku“ nebo

divadelních umělců, kteří pořádali představení v bytech, stodolách a jiných neveřejných prostorách.

Historička umění Ludmila Vachtová v rozhovoru pro Revolver revui^^[76] říká, že v r. 1961 napsala

článek o neoficiálním českém (výtvarném) umění. Pro italský časopis Biennale di Venezia psala o

Medkovi, Istlerovi, Koblasovi, Kotíkovi a Sklenářovi. Je možné, že zde došlo k významovému posunu

slov. Mikuláš Medek byl členem SČSVU, v r. 1963 měl velkou samostatnou výstavu, takže těžko se dá o

něm mluvit jako o neoficiálním umělci. Jinou věcí je fakt, že surrealismus, se kterým bývá Medek

nejčastěji spojován, nenacházel jako abstraktní nebo bezpředmětové umění žádoucí podporu na vyšších

místech. Každý výtvarný umělec doby stál o členství ve Svazu, protože jinak by nemohl prodávat a

svými díly se živit. Medkovi jako neoficiálnímu umělci by určitě byl odebrán ateliér, musel by

nastoupit do řádného zaměstnání a i jinak by mu byl znepříjemněn život. Existovaly neoficiální

výstavy, jako např. jednodenní výstava mimoškolní tvorby několika studentů Akademie v r. 1957; ty

však byly pojímány spíš jako recese než seriózní akce. Pravoslava Kotíka také nelze považovat za

neoficiálního umělce, když v r. 1964 dostal vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“ a v r. 1965 byl

jmenován zasloužilým umělcem.^^[77] Zdeněk Sklenář, člen KSČ od r. 1948, v r. 1973 byl jmenován

zasloužilým umělcem (v seznamu Wikipedie není uveden) a v r. 1980 se účastnil oficiální výstavy

„Výtvarní umělci k 35. výročí osvobození Sovětskou armádou.“

 

L. Vachtová také říká, že v r. 1966 oficiálně vedla v pražském Platýzu prodejní galerii, kde

„nebyla jenom díla z Díla“. „Vyboxovala jsem si tam samostatnost, nevztahovala se na mě žádná

umělecká komise. … Dole byly ty sračky z Díla a nahoře věci jiných výtvarníků.“ Je to značně

zkreslené tvrzení. Výtvarník v uvedené době by bez Díla, resp. ČFVU, který Dílo vlastnil, neprodal

ani zmačkaný papír. Pokud by prodal, bylo by to načerno – asi tak, jako si načerno pozveme domů

kutila - všeuměla. Prodej bez Díla se rovnal černému prodeji bez řádného zdaňování. Umělecká komise

Fondu v době politického uvolnění v 60. letech přijímala do prodeje v Díle věci i od nečlenů Svazu.

Fond po prodeji artefaktu odvedl tehdejšímu „finančnímu úřadu“ příslušnou daň, poslal o prodeji

hlášení (tzv. přiznání daně) a nečlena Svazu zanesl do své kartotéky registrovaných členů. Členové

přijímací komise byli za svoji práci odměňováni a sami by nepřipustili, aby se o patro výš

prodávalo umění bez jejich účasti. Můžeme je podezírat z podjatosti, ale ne z podvodů.

 

M. Klimešová píše v již vzpomenutých Dějinách českého výtvarného umění o akci „Malostranské dvorky“

(1981): „Neoficiální výtvarníci od vážně vystoupili z ghetta a své objekty, sochy a instalace

umístili v malebných otlučených zákoutích Malé Strany. Idylicky groteskním figurálním objektem

Cvrčkův sen zde na sebe výrazně upozornil Kurt Gebauer.“  Na fotografii (Mladý svět č. 25/1981) je

patrná instalace Cvrčkova snu. Citace M. Klimešové si zasluhuje dovětek. Kurt Gebauer měl „odvážné

vystupování z ghetta“ mezi oficiální umělce nacvičené. Jinak si totiž nelze vysvětlit fakt, že od

něj v r. 1974 Oblastní galerie v Liberci zakoupila sochu „Na houpačce“,^^[78] v r. 1985 Galerie

výtvarného umění v Ostravě „Ženskou polopostavu,“ v r. 1987 Galerie moderního umění v Hradci

Králové plastiku „Housenka“ a jeho účast na výstavě k 35. výročí osvobození Československa

Sovětskou armádou je uvedena na jiném místě. Všechny nákupy galerií, účast na tehdy prestižní

výstavě (2000 zájemců o vystavování) prošly sítem prověřených komisařů. Kromě toho byl K. Gebauer

už v r. 1979 navržen pracovní skupinou MSGR za řádného člena SČVU.^^[79] V archivu jsem

nezaznamenal případ, kdy by předsednictvo SČVU neakceptovalo návrh pracovní skupiny Svazu. O jaké

ghetto šlo?

 

Další účastnice „dvorků“ Magdalena Jetelová také nevystupovala z ilegality. V roce 1981 byla

členkou nákupní komise Galerie hlavního města Prahy, tudíž osobou dostatečně prověřenou a

schválenou.^^[80] Členkou SČVU nebyla, byla pouze „registrovaná“. I tak měla samostatnou

„oficiální“ výstavu plastik od 3. 10. do 29. 10. 1972 v Galerii mladých, samostatná „neoficiální“

výstava se konala od 2. do 14. 1. 1979 ve výstavní síni v Nerudově ulici v Praze. Severočeská

galerie výtvarného umění v Litoměřicích od ní koupila „Vyhnání z ráje“, datum nákupu není

v databázi uvedeno. Fotografie „Židle“ byla převzata z Mladého světa.

 O „Malostranských dvorcích 81“ SČVU věděl, ale nic proti nim nepodnikl. Díky stenografickým

záznamům z jednání^^[81] víme, že byly hodnoceny jako jedna z mnohých okrajových akcí, kterou však,

na rozdíl od jiných, zpopularizoval redaktor Petr Veselý v Mladém světě. P. Veselý doporučoval

vypisování stipendií pro mladé výtvarníky, což se vedení Svazu nejvíc dotklo. Podle výboru Svazu se

měl P. Veselý nejdřív zeptat, kolik peněz Svaz na stipendia dává.

 

J. Šetlík píše v „Dějinách“^^[82] o snaze stranických míst ukončit výstavu:

 

Toto tvrzení musím zdvořile, leč velmi důrazně odmítnout. Kdyby se „stranická místa“ opravdu

rozhodla výstavu ukončit, stačilo by k tomu několik hodin. Nezapomeňme, že byl rok 1981. Pokud se

„stranickým místům“ něco nelíbilo a nebylo to vysloveně protistátní, byli předvoláni funkcionáři

Svazu na kobereček, jako to dokládá příklad z r. 1984:^^[83]

 

Na prosincovém zasedání Svazu hovořil vedoucí komise teoretiků Dušan Konečný^^[84] o tzv. mluvčích

umění. I když D. Konečného můžeme zařadit do předních šiků normalizátorů, mluvil o mimosvazových

aktivitách umělců, když ne smířlivě, tak alespoň ne bojovně. Zřejmě si uvědomoval, že není v silách

Svazu mít nad vším děním kontrolu a když výtvarníci nedostanou možnost prezentace, hledají ji sami.

 

V materiálech Unie výtvarných umělců ČR^^[85] se píše: „Mimo tyto dvě skupiny [členové a kandidáti

Svazu] (do roku 1987 byl jejich poměr zhruba 1:5) byli výtvarně činní i umělci, kteří byli v tak

zjevné opozici vůči režimu, že jim bylo svobodné povolání zcela znemožněno. Ti museli riskovat

důsledky toto, že nejsou pojištěni nebo být (i fiktivně) v pracovním poměru, uplatňovat svá díla

pod jmény evidovaných výtvarníků, pracovat jako jejich neuvádění spolupracovníci atd.“ Toto tvrzení

se mi v případě profesionálních výtvarníků – absolventů AVU nebo VŠUP - nepodařilo dokázat

konkrétními příklady.

 

10.           Výtvarné umění a StB

 

V Dějinách českého výtvarného umění (str. 703) se můžeme dočíst, že „figurativní tvorba Adriany

Šimotové, Věry a Vladimíra Janouškových, Evy Kmentové anebo Aleny Kučerové právě v těchto letech

hrála na naší výtvarné scéně zvlášť významnou roli. … Jejich tvorba dozrála k přesvědčivému tvaru,

v němž dokázali proměnit tlak doby v metaforické sdělení filozofického rozměru.“ Wikipedie píše o

jednom z nich – Vladimírovi Janouškovi,^^[86] že byl zakládajícím členem tvůrčí skupiny UB 12 a že

v období normalizace „ztratil možnost vystavovat v Praze i v zahraničí a do konce života už svá

díla nemohl představit širší veřejnosti.“ Všem těm, kteří z těchto publikací opisují, doporučuji

čerpat i z jiného zdroje informací – Ústavu pro studium totalitních režimů.^^[87] Vladimír

Janoušek, nar. 30. 1. 1922 je v nich veden jako „agent“ s krycím jménem Vladimír.

 

Ještě pár slov na doplnění výše uvedeného citátu o nemožnosti V. Janouška vystavovat. S tímto

tvrzením lze souhlasit. Nutno však dodat, že mu nebylo zakázáno prodávat do muzeí, galerií, Díla a

Art Centra. Janouškovu plastiku „Nenič mé kruhy“^^[88] zakoupila Galerie umění Karlovy Vary v r.

1980 a další galerie, včetně Národní galerie v Praze, koupily v období normalizace 23 děl. Jeho

žena Věra Janoušková^^[89] byla v období normalizace ještě úspěšnější – 31 děl. V r. 1989 byla

jednou z vyzvaných autorů na výtvarné zpracování vrat Národní galerie v Praze. Jenom za „vyzvání“

jí náležela odměna 15 000 Kčs.^^[90] Normalizátoři si jejich „proměn tlaku doby“ zřejmě nevšimli.

Akvizice Díla a Art Centra se mi nepodařilo zjistit.

 

R. Švácha píše v kapitole o české architektuře 1958 – 1970^^[91]: „ … Gaudího ctitel Petr Vaďura

uspořádal na škole [stavební fakulta ČVUT v Praze] vzdorovýstavu Apelace.“ Na základě vlastních

zkušeností se pokusím popsat okolnosti, které musely provázet každou podobnou akci té doby.

 

1.       P. Vaďura musel pro svoji výstavu sehnat prostor. Bez vědomí a souhlasu učitelů mohl

maximálně pověsit plakát na nástěnku, který by tam stejně nevydržel dlouho. I za nástěnky na

chodbách tehdy někdo zodpovídal.

 

2.       Organizovanost učitelů v KSČ byla na ČVUT téměř stoprocentní. Zájemce o vstup do KSČ tehdy

brzdil obvodní výbor KSČ, protože dělníci nejevili zájem o stranu a strana by přestala být stranou

dělnickou. Průměrná loajalita k režimu byla na českých VŠ vysoká.

 

„Vzdorovýstava“ je dalším důvodem k úsměvu. Pokud by se na ní objevilo cokoliv, co by se dalo

interpretovat jako kritika režimu, našlo by se na ČVUT dostatek „pravověrných“, kteří by okamžitě

sjednali nápravu, takže o vzdoru opravdu pochybuji…

Můžeme se ale i vážně zamyslet nad podobnými tvrzeními současných kunsthistoriků. Proč to dělají?

Když už začali plést do dějin umění politiku, což se mi hrubě nelíbí, proč ji neinterpretují po

dohodě s historiky?

 

Dodatečné vkládání filozofických rozměrů výtvarným dílům není nic nového. Myslím, že tuto snahu

velmi výstižně charakterizoval umělec, který byl tím také postižen – Jánuš Kubíček.[92]

 

L. Konečný píše o tom, jak se Ústav dějin umění za ředitelování Jaromíra Neumanna dostával „do

konfliktu s oficiálními zájmy orgánu státu a komunistické strany … . Ústav byl opakovaně kritizován

Svazem československých výtvarných umělců za to, že se věnuje výhradně historii a nikoliv

současnému (tzn. oficiálnímu) uměleckému dění.“^^[93] Každého napadne, že v ÚDU museli pracovat

disidenti.

 

Jak to bylo s kritikou ze strany SČVU? Ano, byla. Byla ovšem ze strany sekce teoretiků, kteří pod

vedením Dušana Konečného většinou pracovali v ÚTDU. Byla to taková neškodná kritika o potřebě

zkvalitňování práce (kdo by nechtěl zkvalitňovat?), důslednějším uplatňování závěrů aktuálního

sjezdu strany (o tom by si nikdo nedovolil pochybovat) a podobné plky. Národ viděl, že lze

kritizovat, že strana stojí o názory kritiků.^^[94]

 

Žádné pracoviště, tvůrčí skupina nebo „neoficiální výstava“ se neobešla bez agentů StB buďto z řad

umělců, anebo v místech, kde se výstava nebo akce konala. Tvrzení, že výstava na chodbě Ústavu

makromolekulární chemie byla na pražské periferii, takže unikla pozornosti orgánů,^^[95] vyvolává

úsměv na tváři. Všudypřítomní informátoři by okamžitě hlásili, kdyby na nástěnce viselo něco

závadného a stačil by jediný telefonát normalizačnímu řediteli ústavu, aby byl okamžitě navozen

„pořádek“.

 

Kdo byli příslušníci StB? Snad nikdo to nenapíše na plná ústa. Bývalý důstojník StB JUDr.

V.G.^^[96] mi v rozhovoru potvrdil, že do zaměstnaneckých řad StB se vybírali nejlepší příslušníci

SNB,^^[97] kteří považovali za velkou čest sloužit u StB. Nebyla to jenom otázka cti, ale i peněz a

prestiže. Nebyli to prosťáčci, ale nejlepší z těch, které jsme měli možnost vídat v tehdejších

uniformách. Tímto konstatováním ovšem nehodnotím jejich morální vlastnosti.

 

Tomáš Císařovský je uváděn jako významná postava neoficiálních (rovná se opozičních nebo možná až

protirežimních) výstav. Měly oficiální orgány důvody k nějaké represi vůči jeho osobě? Domnívám se,

že ne, že byl považován za studenta aktivního, ale neškodného. Vždyť studoval u prof. Paderlíka,

který stál na samém vrcholu pomyslné normalizační pyramidy v SČVU. Paderlík se dokázal vyrovnat

s padesáti odbojnými výtvarníky v Ostravě^^[98] a určitě by si poradil i se svým studentem, kdyby

zlobil. Druhým stupněm výstrahy by bylo „podání vysvětlení“ StB. Oldřich Kulhánek v letech 1971 –

73 údajně „podával vysvětlení“ dvakrát měsíčně. Třetí, ještě „přátelskou výstrahou“ by byla

„nakládačka“ za bílého dne na ulici od neznámých chuligánů.^^[99] Kdyby ani tehdy nepochopil, pak

by se dostal na úroveň známých disidentů jako Havel, Dienstbier, Wonka atd. Pokud se nic takového

Tomáši Císařovskému nepřihodilo, znamená to, že jeho aktivity byly vyhodnoceny jako dětské

škádlení. Navíc dostal v r. 1989 na návrh komise MSGR tříměsíční tvůrčí stipendium.^^[100] Ti, co

píší o tom, jak orgány dusily a týraly výtvarné umělce, většinou neznají realitu a svá vyprávění

ozvláštňují „filozofickými rozměry“ a „vylézáním z ghetta.“ Zeptal jsem se několika znalých, jestli

by mi mohli říci jméno výtvarníka, který byl absolventem AVU nebo VŠUP a v dobách normalizace

tvořil „do šuplíku“, tj. nevystavoval a hlavně neprodával, jako někteří básníci nebo spisovatelé.

Nedozvěděl jsem se žádné jméno. Zjistil jsem, že do vážného konfliktu s režimem/normalizátory se

dostali:

 

·         Oldřich Kulhánek. Za hanobení představitelů státu byl měsíc ve vězení a potom dva roky

„podával vysvětlení“. Do vězení mu určitě „pomohl“ Svaz. Soudní znalec Václav Fiala vypracoval

posudek[101] a Svaz (resp. přípravný výbor) ho nejenom schválil, ale iniciativně poukázal na další

lidi: „Odpovědnost spadá nejen na autory [míněno O. Kulhánek a J. Krejčí], ale i na ty, kteří tyto

[grafické] listy schvalovali a přispěli tak k jejich rozmnožení a vystavení.“[102] O nějaké

kolegiální solidaritě se nedalo mluvit. Svaz byl spíše tím, kdo Kulhánkovi a Krejčímu strčil hlavy

hlouběji pod vodu.

 

Na stránkách O. Kulhánka^^[103] se uvádí: „Sedmdesátá léta jsou v jeho tvorbě ve znamení totálního

zákazu výstav, zákazu spolupráce s nakladatelstvími, zákazu publicity.“ Buďme objektivní – zákaz

činnosti ho nepostihl. V dobách normalizace muzea a galerie od něj koupily více než 70 děl.

Akvizice přes Dílo a Art Centrum jsou prakticky nezjistitelné.

·         Jan Krejčí, kolega a přítel O. Kulhánka, se kterým se „svezl“ ve stejném procesu. Jeho

další osudy se mi nepodařilo zmapovat.^^[104]

 

·         Jindřich Štreit (fotograf) dostal v r. 1982 trest 10 měsíců nepodmíněně s odkladem na dva

roky za hanobení republiky a jejího představitele. Byly mu zabaveny fotoaparáty a negativy, dostal

zákaz činnosti až do r. 1989, nesměl být učitelem.^^[105]

 

·         Jaromír Wíšo je příkladem politicky perzekuovaného výtvarníka. Byl členem SČVU před r.

1970 a zřejmě chtěl ve Svazu zůstat. M. Jiránek dne 11. 11. 1976 důrazně doporučoval členům ÚV, aby

J. Wíšo nikdy nebyl přijat ani do evidence Fondu. Důvody neuvedl, všichni přítomní je zřejmě znali.

Profesní důvody to nebyly, protože varování před Wíšem nevzešlo z umělecké komise. Wíšo se stal o

dva měsíce později jedním z prvních signatářů Charty 77.

 

·         Jiří Harcuba. SČVU vydal na Harcubovu žádost potvrzení, „…že jeho činnost jako bývalého

funkcionáře SČSVU i jako výtvarníka byla až do jeho trestného činu společensky prospěšná.“^^[106]

Tímto „trestným činem“ bylo tzv. pobuřování. Jak pobuřoval J. Harcuba? Po vstupu vojsk v r. 1968

navrhl pamětní medaili.[107] Na lícní straně byl tzv. velký státní znak z období před vítězstvím

socialismu s nápisem Pravda vítězí, na rubové straně figura klečící ženy, která svým tělem chrání

mladý stromek lípy před pěti bodáky. V srpnu 1969 byla Česká filharmonie na zájezdu ve Švýcarsku.

Emigrant Rafael Kubelík pozval celou filharmonii do své vily a tam všechny obdaroval touto medailí

v etui a vlastnoručním podpisem. Všech 113 členů filharmonie rozpoznalo ideovou závadnost tohoto

daru a všichni jako jeden muž odevzdali medaile ministerstvu kultury. Začalo vyšetřování. Autor

medaile byl odhalen brzy a za hanobení státu a světové socialistické soustavy dostal čtyři měsíce

natvrdo v první nápravné skupině.[108] Pro soud rozhodující znalecký posudek vypracoval Alois

Sopr.[109]

 

Dovolím si na tomto místě uvést ještě jednu kuriozitu. Jiří Harcuba v roce svého odsouzení vyhrál

celostátní soutěž na pamětní medaili k výročí narození V. I. Lenina. Byl by to jednoznačný

Kocourkov, kdyby ovšem nebyli zavíráni lidé.

 

Zkusím vysvětlit nebo podat jiný pohled na pravdivé tvrzení, že studenti AVU a VŠUP měli během

studia zakázáno vystavovat. Proč asi? Bylo to z ideologických důvodů? Sotva. Pro tehdejší školství

nebyl problém někoho vyhodit ze školy. Profesoři zřejmě došli k závěru, že studenti kromě

zbytnělého sebevědomí nemají co vystavovat. Na jiný důvod plošného zákazu jsem nepřišel. O tom, že

se konaly každoroční absolventské výstavy, píšu na jiném místě.

 

Myslím, že laskavý čtenář nejlépe pochopí dobu, když mu ji přiblížím na několika osudech

konkrétních umělců. Nebude to ve stylu „život a dílo“. Pokusím se vylíčit jejich osudy ve vztahu ke

Svazu, ke společnosti (tudíž i k politice) a částečně i k umění. Pojďme na to!^^[110]

 

Vladimír Janoušek. Pár dat musím uvést, aby si ho čtenář mohl zařadit. Narodil se v r. 1922,

maturoval už za války na gymnáziu a byl „totálně nasazený“ v Polsku. Hned po válce začal studovat

na VŠUP v Praze, kterou absolvoval v r. 1950. Musel to být dobrý student, protože současně studoval

dějiny umění a estetiku na filozofické fakultě a během těch pěti let se stihl v r. 1948 oženit,

strávit se svojí ženou dva semestry na Akademii výtvarných umění v Sofii (státní stipendium) a

ještě absolvovat vojenskou prezenční službu^^[111]. Tehdy to byl výkon hodný mistra.

 

Ještě za studií v září 1947 vstoupil do Sociálně demokratické strany. Po únoru 1948 přešel do KSČ,

ve škole měl několik drobných stranických funkcí. Po absolvování školy měl existenční problémy,

nervově onemocněl a požádal o vyškrtnutí ze strany. Bylo mu vyhověno a nemělo to pro něj další

následky. Tady by měl čtenář zpozornět – na tuto etapu svého života V. Janoušek dočista zapomněl a

v r. 1978 při výslechu na StB podepsal prohlášení, ve kterém se praví, že není a nikdy nebyl

politicky organizován.

 

V. Janoušek se brzy stal kandidátem Svazu československých výtvarných umělců a v r. 1957 členem

sochařské sekce. Za sousoší Hudba dostal na Expu 58 v Bruselu zlatou medaili. Stal se členem

redakční rady Výtvarná práce. Jeho známost ve výtvarných kruzích byla tak velká, že neušel

pozornosti StB. V říjnu 1958 byl zpracován návrh na získání V. Janouška jako „vázaného informátora

na ideologickém podkladě.“ Ideologický podklad znamenal „zdarma“. Janoušek měl donášet na umělce,

kteří měli „neujasněný poměr ke zřízení“, konkrétně na malíře V. V. Nováka, sochaře L. Nováka, K.

Lidického, členy skupiny Máj 57 (konkrétně na M. Chlupáče) a na kolegy z redakce Výtvarné práce.

Byla zpracována tzv. verbovka^^[112] a akce mohla začít. Na první schůzce byl V. Janoušek hodně

nervózní, ale na dalších schůzkách už věděl, co se od něj žádá a vlastnoručně napsal prohlášení.

„Prohlašuji, že jsem ochoten podávat informace o lidech, které znám a kteří budou zajímati orgány

MV a že pomlčím o styku s nimi.“ Protože vázání bylo na ideologickém podkladě, nebyly využity

kompromitující materiály ani nebyl použit jiný nátlak. V případě Janouška nebylo „kompro“

obstaráváno. V posudku z místa bydliště se hovoří, že žije nákladným životem (má i osobní automobil

Spartak), ale spořádaně.

 

Do 15. 6. 1959 se s informátorem Vladimírem uskutečnilo 12 schůzek, na kterých podal 5 zpráv,

z toho tři písemné. Poslední zpráva byla vyhodnocena jako závažná. Tyto zprávy se bohužel

nezachovaly. Janoušek našel podle řídícího důstojníka ve spolupráci (donášení) osobní zálibu, „což

je nutno u něho prohlubovat.“

 

V r. 1960 předal 11 zpráv „průměrné hodnoty“. Hodnocení:

 

Není cílem této kapitoly uvést počet závažných a méně závažných zpráv spolupracovníka Vladimíra.

Obsahy jeho sdělení by se daly zrekonstruovat studiem svazků sledovaných osob, ve kterých je vždy

uveden zdroj informací.

 

Hodnocení „agenturního spolupracovníka Vladimíra“ v r. 1962 bylo také veskrze kladné, i když si

řídící důstojník posteskl, že Vladimír nepřichází s novými poznatky. Spolupráce měla probíhat i

nadále, jenomže archiv se tady nevysvětlitelně odmlčel. Proto si dovolím málo podloženou spekulaci:

V. Janoušek byl velmi úspěšný výtvarník. Možná byl více či méně ješitný na své úspěchy, nejen

finanční. Zpočátku byl podle posudků velmi plachý a nervózní. Spolupráce s StB mu dodala křídla,

cítil, že má oporu v systému. Poznal se s ministrem kultury, kanceláří prezidenta, byl

místopředsedou pražské pobočky Svazu, členem ÚV Svazu a členem jeho předsednictva. Spolupráce

s nějakým poručíkem StB už byla pro něj málo. Zapomněl, že žádný strom neroste až do nebe. V r.

1968 se v rámci Svazu aktivně angažoval v Klubu angažovaných nestraníků (KAN),^^[113] a to byl

zřejmě pro StB moment, kdy se pro ni přehoupl na druhou stranu barikády. Konec spekulací. 29.

června 1971 byl V. Janoušek zařazen mezi nepřátelské osoby v nejvyšší kategorii č. 1.

 

Svazek „Vladimír“ nebyl řádně ukončen, takže ho minula skartace, která byla obvyklá po pěti nebo

deseti letech podle návrhu řídícího důstojníka. Vladimír komplikoval život mnoha lidem. Byl to

hnusný práskač, o čemž jsem chtěl přesvědčit ctihodné kunsthistoričky.

 

V půli roku 1972 navštívil V. Janoušek brusiče minerálů, jehož jméno se mi nepodařilo zjistit.

Chtěl s ním pracovat. Postěžoval si mu, že je bez práce, protože byl vyhozen ze Svazu.^^[114] Řekl

brusičovi, že je a vždy byl proti politice KSČ a že teď bude muset prodávat přes Dílo, kde bude

vystaven na milost a nemilost umělecké komisi. V. Janoušek se ujistil, že brusič má stejný

politický názor jako on a doporučil mu vstup do Svazu, protože je potřebné, aby v něm byli „naši

lidé.“ Dále řekl: „Klidně vstupte do spolku, protože teď se tam dostane každý blb, kterej nešel

proti režimu.“ Jenomže smůla – brusič byl důvěrníkem StB^^[115] a všechno nahlásil. Janoušek se

také zmínil o tom, že chtěl jít na návštěvu k V. Komárkovi, z čehož vyplynul úkol prověřit spojení

Janouška a Komárka.

 

V r. 1974 si Janoušek pozval do svého bytu Miroslava Klivara kvůli výtvarné práci. ^^[116] Oba

pánové si padli do oka a spřátelili se. Janoušek mu vyprávěl, kdo za ním chodí do ateliéru a

důvěrník Miroslav všechno nahlásil. Kdo chodil za Janouškem? Bývalý ministr kultury M. Galuška,

bývalý vedoucí kanceláře prezidenta L. Novák, bývalá hlasatelka ČT J. Panýrková s přítelem, malíř

Č. Kafka a studenti AVU. Důvěrník zdůraznil, že manželé Janouškovi mají velmi důvěrný styk

s představitelem antisocialistických sil dr. J. Chalupeckým. Bylo rozhodnuto – důvěrník Miroslav

byl nasazen na V. Janouška. V dalším vývoji se ukázalo, že byl nejaktivnějším práskačem této

skupiny. V květnu 1974 byl na V. Janouška založen nový spis pod názvem „Atelier“. V půli roku 1974

si Janoušek pochvaloval velké množství zakázek.

 

Charakteristika období 1972-74: V Janouškově ateliéru se scházeli lidé, kteří byli postiženi

normalizací. Na neformálních schůzkách nadávali na poměry, StB schůzky monitorovala, ale nic

zvláštního se nedělo. Spílání režimu se nepřeneslo za zdi ateliéru, takže StB nepřistoupila ani

k odposlechům. Na všechno stačil „Miroslav“ a jeho dva kontroloři. V r. 1975 začaly provokace vůči

režimu. V. Janoušek začal vyzývat všechny „pravičácké“ výtvarníky, kteří byli mimo Svaz, aby

obeslali výstavu k 30. výročí osvobození jako důkaz snahy angažovat se. Přitom počítal s tím, že

jejich díla budou odmítnuta, takže budou mít důkaz o perzekuci.

Na výstavu k Mezinárodnímu roku ženy poslal V. Janoušek dílo „Žena pracující v zemědělství viděná

z automobilu.“

 

 V r. 1976 dospěla StB k závěru, že pravicové síly se u Janouška aktivují a začínají usilovat o

koordinovaný postup vůči režimu. Vůči V. Janouškovi byl zaveden „úkon TA 133.“^^[117] Za hlavní

organizátory byli označeni L. Čivrný, bývalý náměstek ministra kultury a V. Janoušek. Tato skupina,

do které byl zahrnutý i sochař O. Zoubek a malíř J. Jíra, měla sestavovat dopisy s kritikou

kulturní politiky a měly být rozesílány na ÚV KSČ, Ministerstvo kultury a další instituce. Dopisy

měli podepsat výtvarníci stojící mimo Svaz. Jiří Kolář se údajně odmítl této akce zúčastnit. StB se

rozhodla provést s V. Janouškem tzv. „profylaktický rozhovor.“ Záznam rozhovoru se nezachoval.

 

V květnu 1976 se V. Janoušek svěřil informátorovi, že se chtěl stát profesorem na AVU. AVU mu však

jeho žádost zamítla. Nicméně studenti AVU prý našli k Janouškovi cestu do jeho ateliéru. Studenti

prý vyjadřují nedůvěru realistickým profesorům AVU, přednášky doc. Kolumka přijímají s „nezájmem a

úšklebky, neboť studenti se přiklánějí k abstraktním směrům ve výtvarném umění.“ Ppor. Souček

označil tuto zprávu jako závažnou a poznatek jako pravdivý. Nicméně sledování Janouškova ateliéru,

které probíhalo několik dní dvěma družstvy pozorovatelů, tyto návštěvy nepotvrdilo. Sám se stavím

k Janouškově žádosti o profesuru zdrženlivě. V. Janoušek se ani nepokusil o členství ve Svazu

„blbců“ a musel vědět, že K. Kolumek a spol. ho na AVU nikdy nevezme. Buďto bylo Janouškovo

sebevědomí větší než smysl pro realitu, anebo se před informátorem dělal důležitým.

 

O. Zoubek chtěl u příležitosti svých 50. narozenin uspořádat výstavu svých prací. Se Svazem

nepočítal, a tak chtěl uspořádat „Den otevřených dveří“ ve svém ateliéru, kterého se měli zúčastnit

jenom vybraní kolegové. Na posouzení prací si pozval M. Klivara. Ten všechno vzorně nahlásil, takže

StB o akci věděla ještě před rozesláním pozvánek. Zoubek měl Klivarovi také prozradit, že Janoušek

chystá dokument z oblasti výtvarného umění o tom, jakým způsobem je v ČSSR porušována Helsinská

dohoda o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. To už začalo být pro StB „silné kafe“. Na Janouška a

Zoubka nasadili dalšího agenta,^^[118] který odhalil napojení skupiny na bývalého ministra Jiřího

Hájka. Aby se agent Singer vetřel do Janouškovy přízně, nabídl mu menší restaurátorskou práci. Ten

byl údajně nabídkou velmi potěšený, ale odmítl ji s tím, že „má dostatek finančních prostředků.“

StB si nechala pořídit opis Janouškových příjmů, který jeho tvrzení potvrdil. Janoušek měl roční

příjem 199 528,- Kčs, což je 16 627,- Kčs měsíčně.^^[119] Dodám, že tehdejší průměrný brutto plat

byl 2 920,- Kčs za měsíc. Toto zjištění bylo možná impulsem k tomu, že vedení Svazu ústy svého

tajemníka vyzvalo Fond, aby pravicovým výtvarníkům neumožňoval prodeje, které by v ročním souhrnu

přesáhly 100 000,- Kčs.

 

V červnu 1977 byl V. Janoušek pozván na Svaz s cílem částečného „usmíření“. Svaz mu nabídl

registraci ve Fondu, což Janoušek nepotřeboval, protože vydělával dost peněz jinak. Vzal to jako

gesto Svazu a „na oplátku“ podepsal Provolání čs. uměleckých svazů (zřejmě Antichartu). Registraci

ve Fondu obdržel v dubnu 1978. M. Chlupáč se na druhý den po podpisu Janouška dostavil do Svazu

(bez vyzvání), podepsal Antichartu a požádal o registraci ve Fondu. StB to hodnotila jako

diferenciaci výtvarníků, protože někteří (O. Zoubek, Č. Kafka) setrvávali v opozici.

 

Věra Janoušková byla tak trochu ve stínu svého manžela, nicméně ho bezvýhradně podporovala. V r.

1977 měla výstavu „Koláže a objekty“ v divadle v Nerudově ulici. „Na zahájení výstavy rozeslala

Věra Janoušková strojem psané pozvánky adresované signatářům Charty 77 (čtyři nečitelná jména). …

Pozvánky výše uvedeným adresátům byly doručeny na náš pokyn opožděně.“^^[120] Jestliže protirežimní

aktivita jejího manžela začala zhruba od r. 1977 klesat, její aktivita se naopak zvýšila. Neměla u

StB vlastní svazek. Bdělí příslušníci si přesto začali více všímat jejího „závadového chování“.

Janouškovi měli chalupu ve Vidonicích v Podkrkonoší. V r. 1978 potřebovali opravit WC, a tak V.

Janoušková se vydala do stavebního podniku v Nové Pace, aby opravu zařídila. Ačkoliv tam byla

poprvé, „chovala se velmi volně, sedla si proti němu na stůl a vyprávěla o politických událostech

v Praze.“ Pracovník byl z ní tak vedle, že všechno nahlásil StB v Nové Pace a ta pak poslala

hlášení do Prahy.

 

V červnu 1978 byl V. Janoušek předvolán na StB k podání výpovědi. Důvody předvolání se nepodařilo

zjistit.

 

Jediný sporný bod vidím ve vyznamenání Za vynikající práci. V dřívějších posudcích stojí, že za

výstavu Expo dostal Zlatou medaili. O daleko důležitějším státním vyznamenání tam není ani slovo.

Celkově je vidět, že V. Janoušek byl v útlumu. Snad se projevila choroba…

V r. 1979 byl V. Janoušek převeden z II. kategorie nebezpečnosti^^[121] do nižší III. kategorie.

Převod byl zdůvodněn přerušením styků s rozvratníky a špatným zdravotním stavem. Zcela vyškrtnut ze

seznamu nepřátel nebyl, protože „ve svých negativních postojích … je ovlivňován svou manželkou,

rovněž akad. sochařkou, která naše zřízení veřejně pomlouvá.“ „K zajištění toku informací byla

získána jako „D“ domovní důvěrnice Vokrojová Olga, nar. 17. 8. 1928.“ Ta sdělila, že na rodinu

nejsou žádné stížnosti. To se však za několik let změnilo, protože v „pověsti z místa bydliště“ na

Vladimíra Janouška, sepsané obvodním oddělení Veřejné bezpečnosti se praví, že „výše jmenovaný

v místě svého bydliště nepožívá dobré pověsti. … Se sousedy nevychází dobře, stále se hádá a

nadává.“

 

Vladimír Janoušek, nar. 30. 1. 1922 ve Ždírnici, zemřel 8. 9. 1986 ve fakultní nemocnici Motol jako

nepřítel III. kategorie. Svazek č. 31981 byl uložen do archivu na dobu pěti let. Události r. 1989

zabránily jeho skartaci v r. 1991.

 

Jaromír Neumann. Nebyl výtvarným umělcem, jak jsem slíbil v úvodu, ale teoretikem dějin umění. Jeho

osud jsem si vybral, protože v době normalizace byl téměř zrcadlově opačný, než osud V. Janouška.

 

Nejdřív několik suchých dat pro čtenářovu orientaci. Narodil se ve stejné době jako Janoušek, v r.

1924, maturoval za války v r. 1943, kvůli nemoci nebyl totálně nasazený. V r. 1945 začal studovat

dějiny umění a estetiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a vstoupil do KSČ. Ještě

jako student se v r. 1948 stal asistentem Ústavu dějin umění FF UK v Praze a rok nato studia

dokončil.^^[122] V r. 1951 byl jmenován docentem a v r. 1966 řádným profesorem. Za publikaci o

Alšových cyklech dostal v r. 1960 státní cenu K. Gottwalda a současně se stal ředitelem Ústavu

teorie a dějin umění ČSAV. Byl lektorem městského výboru KSČ. Docela strmá kariéra.

 

V r. 1968, vlastně až při prověrkách r. 1970 přišly první problémy; zjistilo se, že nemá ujasněný

postoj k internacionální pomoci (překlad: neschvaluje vstup vojsk Varšavské smlouvy) a

k politickému vývoji v krizových letech (podporoval Dubčeka), takže stačilo, aby v ÚTDU byla

dodatečně objevena „pravicově oportunistická činnost“ a  ředitel „letěl“. J. Neumann byl bezpochyby

inteligentní člověk, kterému se příčil náhlý převlek kabátu před svými kolegy. Byl vyloučen z KSČ,

opustil ředitelské místo a nastoupil jako vědecký pracovník v Národní galerii.  Až potud nic

mimořádného. V r. 1979 začal D. Konečný – vedoucí sekce teoretiků Svazu – vířit vodu. Zdá se, že

z vlastní iniciativy zpracoval analýzu činnosti ÚTDU, ve které bylo tolik ideologických „závad“, že

se jimi začala zabývat kromě oddělení vědy ÚV KSČ i StB. Agent „Aspirant“ donesl, že J. Neumann ve

spolupráci s pracovníky ÚTDU „zpracovává nemarxisticky zaměřené odborné studie,“ udržuje styky

s protisocialistickými smýšlejícími osobami a dostal se pod vliv katolicismu. Měl kolem sebe

nelegálně soustřeďovat pracovníky ČSAV (tzn. nejen z ÚTDU), aby společně vydali sborník studií

z dějin umění. StB došla k závěru, že J. Neumann organizuje „paralelní vědeckou frontu v oblasti

kunsthistorie.“

 

Vstup vojsk v r. 1968 prakticky přerušil všechny vědecké kontakty se zahraničím. V oblasti

kunsthistorie jsme byli členy organizace CIHA^^[123] a naši normalizátoři chtěli navázat na

spolupráci. Představitel CIHA však řekl, že budou jednat jenom s předsrpnovým zástupcem a tím byl

J. Neumann. Vznikl druhý problém, přičemž oba bylo třeba řešit.

 

StB provedla „profylakticko-rozkladné opatření“, jehož součástí byl pohovor s J. Neumannem. Ten nic

netuše doznal, že zpracovává uměnovědné studie, které konzultuje s bývalými kolegy a vyjmenoval

je.^^[124] Dělá to od r. 1970, protože je „v ústavech hluboká stagnace, což jej samotného nutí

pracovat tímto způsobem.“ Otevřeně řekl, že svoji práci nehodlá přerušit a pokud nedostane povolení

k publikaci, uloží práci do šuplíku. Jenomže J. Neumann chtěl v lednu 1981 vyjet na 10 dní do

Paříže, a tak začal „měknout.“ Bez protestu sepsal vlastnoruční prohlášení, ve kterém vyjádřil svůj

„politický postoj k protisocialistickým osobám, se kterými dosud udržoval osobní a pracovní

kontakty.“ J. Neumann nepodepsal nic mimořádného. Byl to blábol o podpoře idejí socialismu apod.

Myslel si, že věc pro něj skončila, ale ruce si mnul radostí npor. Hnídek. Vyhodnocení StB:

 

1.       Činnost skupiny kolem J. Neumanna byla narušena

2.       Jmenovaný písemně slíbil pomoc při „paralizování“ závadových osob

3.       StB zajistí kompromitaci jmenovaných

4.       KTS J. Neumann s krycím jménem „korespondent“ bude získán jako agent.^^[125]

 

Vázací akt proběhl 10. 2. 1982 „bez narušení“.^^[126] J. Neumann jako agent si zvolil krycí jméno

Hudek. Jeho prvním úkolem bylo dodávat informace o šestici dříve jmenovaných kolegů a sedmi

zahraničních. Vše zdarma, na ideovém základě. StB nebude mít námitky proti jeho tříměsíčnímu pobytu

v NSR, návštěvě Itálie atd.

 

Vyhodnocení agenta Hudka za rok 1983 bylo veskrze kladné. Přestože byl dva měsíce v nemocnici,

podal 6 AZ (agenturních zpráv), se kterými byl řídící důstojník spokojen. V r. 1984 bylo jeho

donášení upřesněno na bývalé pracovníka ÚTDU Boušeho, Smejkala, Fučíkovou a Bukovinskou. S jednou

ze jmenovaných osob jsem si vyměnil několik mailů. Zeptal jsem se, jestli ví, kdo na ni donášel.

Odpověď nevedla k rozvinutí tématu: „…tyto záležitosti již byly vytěsněny.“ Myslím, že oběť má

právo říci, jestli se mám nebo můžu v její citlivé záležitosti dál vrtat, a tak jsem přestal.

Práskač nežije, nežije ani ten, kdo potvrzoval pravdivost jeho informací.^^[127] Sochař V. F.

z Klatov mi napsal: „Zvrácenost komunismu vedla ke zvráceným vztahům a postojům.“

 

A jak skončil příběh J. Neumanna? Žádný happy end se nekonal. Koncem r. 1984 byl vzat do

vyšetřovací vazby jako iniciátor nějaké spekulace s obrazy a nervově se zhroutil. „Z jednání s

vyšetřovatelem VB ze dne 28. 11. 1986 vyplynulo, že trestné stíhání TS Hudka bude zastaveno

vzhledem k tomu, že jeho léčení potrvá delší dobu.“ J. Neumann zemřel v r. 2001, zřejmě obklopen

duševní mlhou. Svazek Hudek měl být zničen v r. 1991.

 

 

11.   „Zapomenutá“ oficiální výstava

 

V r. 1980 došlo ke kulturní události, která bývá dnešními historiky umění opomíjena.[128] Snad

proto, že byla oficiální. SČVU a ZSVU^^[129] uspořádaly celostátní výstavu „Výtvarní umělci k 35.

výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.“ Byla to výstava, která svým rozsahem neměla

obdoby a počtem návštěvníků předčí i dnešní megavýstavy. Myslím, že i dnes stojí za naši

pozornost.[130]

 

Oba Svazy ji vyhlásily jako tematicky „volnou“. Znamenalo to, že nebyl předpis zobrazení

rozjásaných lidí vítajících rudoarmějce na tancích. Jednalo se o díla malířská, sochařská,

grafická, díla ze všech oblastí užitého umění, průmyslného výtvarnictví (designu), restaurování

uměleckých památek, karikatury a fotografie. Díla měla být vytvořená v posledních dvou letech. Více

než dva tisíce výtvarníků z celé ČSSR přihlásilo k výstavě sedm tisíc děl.

 

Od počátku bylo jasné, že nebude možné uspořádat takovou výstavu na jednom místě ve stejném čase.

Proto už od konce r. 1979 začaly probíhat krajské výstavy, pořádané krajskými pobočkami Svazů,

které trvaly do května 1980. Od června do srpna 1980 byla výstava obrazů, grafiky, kresby a plastik

a v září a říjnu 1980 vystavovalo průmyslové výtvarnictví, užité umění a restaurátoři. Výstava

proběhla na desíti místech v Praze^^[131] a potom se přesunula do Bratislavy. K výstavě byl vydán

katalog, který obsahuje pouze jména vystavujících s rokem narození, rok absolvování školy a jméno

pedagoga, název a rozměry vystavovaného díla. Nejsou v něm žádné fotografie, což ztěžuje posouzení.

Z archivních materiálů se dozvídáme, že v kategorii obrazů byla většina krajinomaleb. Podle názvů

je vidět angažovaná tvorba – „nezklamal“ normalizátor V. Fiala s portrétem Lenina, Vincenc Živný

vystavil obraz „Rudoarmejci předávají koně vesničanům“ a monumentalista M. Axman předvedl plastiku

„Vítězství socialismu“. V Jízdárně Pražského hradu, kde se „monumentalita“ vystavovala, angažované

umění převládalo. Neangažovaný monument snad nikdy neexistoval. V r. 1980 se budoval památník

osvobození v Ostravě-Hrabyni, kde celá řada výtvarníků neodmítla zakázku, a v Jízdárně předváděli

modely.

 

Výstavy se zúčastnili i umělci, kteří jsou dnes označováni jako „neoficiální“, tudíž tehdy

neuznaní. Např. Kurt Gebauer (viz fotokopii z katalogu vlevo) vystavoval plastiku pod pořadovým

číslem 894.

 

Výstavu navštívilo jenom v Praze 70 000 návštěvníků, návštěvnost krajských výstav se zatím

nepodařilo zjistit. Pokud učiníme hrubý odhad, že výstavu vidělo více než sto tisíc lidí, nebyla to

výstava zanedbatelná.

 

O pět let později (1985) se konala další výstava k 40. výročí osvobození pod názvem „Vyznání životu

a míru.“ O výstavu byl ze strany výtvarných umělců ještě větší zájem. Obeslalo ji kolem tří tisíc

umělců s více než 7 000 exponáty. Umělecké komise nakonec vybraly 2876 uměleckých děl od 1 567

autorů.^^[132]

 

12.       Vážné i nevážné problémy, které řešil sekretariát Svazu

 

SČVU se brzy po ustavení stal téměř všemocným pánem v oblasti výtvarného umění. Slovíčko „téměř“

jsem musel použít, protože jsem nevypátral, proč J. Simota dostal zakázku na sochu milicionáře

v Praze, ačkoliv nebyl předsednictvem Svazu vyzván k účasti v soutěži. Druhým důvodem pro slovo

„téměř“ je fakt, že po celou dobu existence musel brát ohled a kooperovat s Ministerstvem kultury,

ÚV KSČ, NF, odbory a s dalšími organizacemi (SSM, Svazarm,…), protože téměř všichni měli někde

nějakého známého, jejichž vliv se mohl někde projevit. Sám jsem už skoro zapomněl na fakt, že v 70.

i 80. letech se běžně „nenakupovalo“, ale „shánělo.“ Tím lze vysvětlit i fakt, že Svaz byl svými

členy také vtažen do systému přímluv pro dosažení drobných výhod v běžném životě.

 

Tak např. P. Zadražilovi se zachtělo odsloužit si vojnu v Praze a požádal Svaz o přímluvu:

 

V 70. letech byl nedostatek uhlí, a proto bylo vydáno nařízení, že uhlí se může dodávat jenom na

místo trvalého bydliště žadatele. Tím byly z dodávek vyloučeny rekreační chalupy a chaty. Národní

umělec prof. Otto Eckert však tvořil na chalupě v Kralovicích, a tak Svaz vydal potvrzení, že

dodávka uhlí bude ku prospěchu naší socialistické společnosti.[133]

 

 

Nositel Řádu práce dr. J. Kotalík zase objevil volnou místnost v domě na Valdštejnském náměstí

v Praze a prostřednictvím Svazu požádal odbor bytového hospodářství, aby mu byla přidělena jako

pracovna. Myslím, že jako ředitel Národní galerie si mohl zřídit pracovnu v kterémkoliv paláci NG,

ale jemu se zalíbila právě místnost na Malé Straně. Škoda, že jsem nenašel zprávu o vyřízení

záležitosti. Ale i tím se Svaz zabýval.

 

 

Ve zkoumaných letech byl chronický nedostatek míst v mateřských školkách. V si-tuaci, kdy

zaměstnanost žen byla nutností pro dosažení určité životní úrovně to byl problém.[134] Pokud se

ženě, která měla dítě ve školce, narodilo další dítě se kterým byla doma na mateřské dovolené, bylo

starší dítě automaticky ze školky vyloučeno. Stalo se to i akademické malířce Elišce Kybalové –

Konopiské. Stálo by za to vypátrat, jestli vedení mateřské školky ustrnulo, když se dozvědělo,

kolik obrazů jmenovaná předložila na výstavu „Výtvarní umělci dětem“ a čí je neteří…

 

Vážnější situace nastala, když se Svaz vyjadřoval k přihlášce na střední školu dcery svého člena:

Svaz se vyjadřoval i ke jmenování učitelů na AVU nebo na VŠUP:

Svaz potvrzoval evidenci absolventů AVU a VŠUP u ČFVU:

Dozvídáme se, že Svaz povoloval výstavy odboru kultury národního výboru:

Na základě doporučení Svazu mohl umělec získat příspěvek na vybudování ateliéru ve vlastním

rodinném domku:

 

Na fotokopii knihy došlé pošty je i řádek „prodej obrazů prostřednictvím Klenotů“. Přiznávám, že

moje pátrání v tomto směru nebylo úspěšné.

 

V 80. letech nebylo běžné zavedení telefonu do bytu. Pokud v dané lokalitě infrastruktura

neobsahovala rozvody telefonu, trvalo jejich zavedení i několik let i pro takové osoby, jako byl D.

Šindelář.

 

Z dnešního pohledu neobvyklé problémy řešil i Fond. Když například v r. 1984 onemocněl vedoucí

tajemník KSČ v Praze a musel být hospitalizován, jeho pokoj byl vyzdoben originály uměleckých děl.

Podle výběru autorů soudím, že Fond nepovažoval A. Kapka za politickou extraligu, což byla chyba.

 

 

13.         Vzpomínky přímých účastníků

 

Prof. Jiří Kotalík[135] vzpomíná v jednom z rozhovoru[136] na léta počínající normalizace takto:

„Problémy jsem měl zejména na začátku normalizace, kdy to se mnou bylo nahnuté. Každý škrabák

z ministerstva nebo z ÚV mě mohl vyhodit, proto jsem si nechal celý úvazek na Akademii výtvarných

umění.“

 

V zápisu ze zasedání přípravného výboru SČVU ze dne 2. 11. 1970 (jednalo se o rozšíření přípravného

výboru o další členy) se dočteme: „S. Paderlík … informoval přípravný výbor s navrženými členy

strany do přípravného výboru a jeho funkcionáři. … V diskusi bylo uvažováno o dr. Kotalíkovi…“

Z citovaného je vidět, že s dr. Kotalíkem to tak nahnuté nebylo. Kdyby tehdy neprošel stranickými

prověrkami, úvazek na AVU by mu nepomohl. Určitě by o něj přišel a šel by topit do kotelny. To se

ale nositelům Řádu práce nestávalo. Člověk by si myslel, že čas ubírá na dramatičnosti vzpomínek.

Není tomu tak. Tady vidíme, že může i přidávat.

 

Opačný příklad nám poskytla Ludmila Vachtová. Ještě před r. 1968 se stala komisařkou/kurátorkou

galerie na Karlově náměstí. Na besedě[137] opakovaně řekla, že sice nějaká výstavní komise byla,

ale že se na její žádost nikdy nesešla a že vystavovala to, co chtěla. Je to sympatické tvrzení,

ale nahlédněme do archivu, kde máme k dispozici plán pražských výstav na rok 1972, který schvaloval

výbor SČVU. Z něj vidíme, že galerie na Karlově náměstí měla svůj řádný plán výstav jedenácti

výtvarníků a že další tři žádosti odmítla. Můžeme se přesvědčit, že skutečnost byla

komplikovanější, než se zdá po letech. Škoda, že L. Vachtová při líčení své pouti uměleckým životem

v Praze zapomněla na svoji práci v ústředním výboru SČVU, do kterého byla zvolena 25. 4. 1969. K

zasedání dne 26. 2. 1970, na kterém se rušila „všechna dřívější usnesení všech orgánů Svazu, která

byla politickým vývojem překonána,“ poslala omluvný dopis. Zrušení bylo tehdy schváleno.

 

M. Konečná ve své práci[138] zpovídala několik umělců – pamětníků 80. let. Byl mezi nimi i Vladimír

Kokolia. Na otázku „prodával jste před rokem 1989 svá díla?“ odpověděl: „Existoval podnik Dílo, kam

členové Fondu mohli dávat věci k prodeji. … Nikdy jsem do Díla nic nedal. … Někdy v půlce 80. let …

koupili ode mě [Národní galerie] několik kreseb. … O rok nebo dva později ode mě koupila obraz

Galerie hlavního města Prahy. Za patnáct tisíc, to bylo hodně peněz. … Živila mě moje budoucí

žena.“

 

Pokud budeme věřit centrálnímu registru sbírek výtvarného umění[139], pak v r. 1979 koupila galerie

v Liberci tři Kokoliovy kresby, v r. 1980 muzeum umění Olomouc olej Chodba (vlevo na obr.), galerie

umění Karlovy Vary pět linorytů, v r. 1983 Alšova jihočeská galerie v Hluboké n. Vlt. olej MHD II,

v r. 1984 muzeum v Benešově tři litografie a jeden linoryt, galerie v Liberci sedm linorytů a olej

Procházka. Není cílem této kapitoly diskutovat s panem profesorem o tom, jestli ho živila nebo

neživila jeho budoucí manželka. Sám bych tomu věřil. Chtěl jsem pouze ukázat, že čas bývá velkým

nepřítelem paměti.

 

Na otázku, zda se mohl mladý umělec v 80. letech živit uměním, V. Kokolia odpověděl: „[Mladý

umělec] musel získat „volnou nohu“, to je registraci u ČFVU. Dneska si to lidi pletou s SČVU, což

byla ještě výběrovější organizace, a taky o poznání ideologičtější. V té jsem nebyl. Kouzelné

razítko do občanky … člověk získal automaticky po ukončení AVU.“

 

Toto tvrzení si dovolím upřesnit. Žádné razítko nebylo automatické, to by bylo hrubé podcenění

systému. V. Kokolia jako mladý absolvent nevěděl, že AVU poslalo na SČVU seznam absolventů a ten ho

po schválení poslal na ČFVU k registraci. Uvedený výtah ze zápisu předsednictva ÚV SČVU[140] a

kniha došlé pošty toto tvrzení podporuje.

 

Kdyby V. Kokolia nikdy nic do Díla neposlal, vystavoval se nebezpečí označení za pasivního člena a

mohl o razítko v občance přijít. Měl ale štěstí, že muzea kupovala jeho věci, takže o registraci

nepřišel. Dlužno dodat, že V. Kokolia byl v „bojkotu“ Díla osamělým. Ostatní umělci prodali přes

Dílo za rok 1982 celkem 35 000 děl v celkové hodnotě 200 mil. Kčs^^[141] a v r. 1988 za 420 mil.Kčs.

 

Jenomže se zdá, že „všechno bylo jinak.“ Tedy alespoň stran členství V. Kokolii v SČVU. Mimořádný

sjezd jihomoravské krajské organizace SČVU zvolilo 5. ledna 1990 V. Kokoliu jako delegáta na

celostátní mimořádný sjezd v Praze.

 

Několik dramatických umělců tvrdí, že nikdy nepodepsali tzv. Antichartu. Když byli konfrontováni

s vlastními podpisy, prohlásili, že si mysleli, že podepisují prezenční listinu. Možná i v tomto

případu došlo k záměně podpisu přihlášky za člena SČVU za nějakou jinou prezenční listinu. Jeden

čistý formulář ke vstupu do Svazu jsem držel v ruce. Nebyl datovaný, takže neznám jeho období

aktuálnosti. Obsahoval celkem 46 povinně vyplnitelných kolonek mimo fotografii a životopis, které

se dodávaly v příloze. Bylo by obtížné splést si ho s prezenční listinou.

 

Celá řada umělců, členů nebo kandidátů SČVU, se dnes za své členství ve Svazu stydí. V dobách

normalizace však nebylo řídkým jevem, že za přijetí písemně děkovali, jako např. J. Hýžová –

Fišerová. Byli ovšem i tací, kteří své přijetí urgovali. Např. A. F. Stehlík ze Znojma píše Svazu,

že mu v Sovětském svazu připravují monografii, konkrétně v Taškentu, má doporučení okresního výboru

KSČ a přitom jeho přijetí do Svazu stále někdo brzdí. Opravdu k vzteku…

Vzpomínky přímých účastníků mohou být cenným zdrojem informací. Písemné dokumenty však nenahradí.

 

 

14.         Konec normalizačního Svazu

 

Málokterý konec bývá slavný. V případě SČVU tomu nebylo jinak. Protože jsou k dispozici materiály

brněnské krajské organizace, která byla po Praze druhou největší, ukážu rozpad Svazu na jejím

příkladu. V lecčems je charakteristický.

 

Deset dní po událostech 17. listopadu 1989 odstoupilo vedení krajské organizace a byl zvolen tzv.

„akční výbor,“^^[142] který zasedal každý den od 27. 11. do 10. 12. 1989 v Domě umění. O čem

jednal, dnes nezjistíme. Prý zpracovával připomínky výtvarné obce. Akční výbor se sice postaral o

demisi starého vedení, ale krajské nákupní komise, které byly ideologicky stejné jako vedení,

ponechal dále pracovat. Nové komise by muselo schválit vedení v Praze a brněnskému akčnímu výboru

se do této akce zjevně nechtělo. Zdůvodnil to potřebnou „kontinuitou práce.“ V tomto rozhodnutí je

určitý rozpor. Buďto byly komise nepřípustně ideologické a měly být rozprášeny současně s vedením,

anebo až tak moc ideologické nebyly a akčnímu výboru to nevadilo. Vedení odešlo, komise nikoliv.

Zdá se, že peníze zvítězily nad ideologií. Druhým, méně podstatným závěrem práce akčního výboru byl

fakt, že do názvu Svazu přidali „a moravských“. Změnu názvu by sice měl posvětit až celostátní

sjezd, ale Brňané byli revoluční a změnu zavedli ihned. Je pozoruhodné, že nikdo nevolal po zrušení

totalitního Svazu. Naopak – akční výbor oslovil výtvarníky, kteří stáli mimo Svaz, ke spolupráci.

„…problémem byl neobyčejně silný, byť trochu paradoxní zájem výtvarníků, stojících mimo svaz, stát

se jeho členy…“^^[143] Aparát Svazu (v ČR celkem 43 pracovníků) byl placený ze státního rozpočtu až

do konce roku 1990. „…ve vyúčtování roku 1989 byly zohledněny vyšší výdaje spojené s politickými

aktivitami výtvarných umělců, byly zajištěny mzdy pracovníků SČVU.“

 

13. prosince 1989 byly v Brně zvoleny tři výbory pro jižní Moravu, jihovýchodní Moravu a Vysočinu,

které měly řídit jihomoravskou organizaci Svazu až do mimořádného sjezdu v Praze. Vyjmenujme

alespoň brněnský výbor: B. Gabrielová, L. Joanidis, K. Kobosil, S. Lacinová, P. Luffer, B.

Mysliveček, T. Ruller, I. Soukup, V. Svoboda, M. Šimorda a P. Veselý.

 

SČVU se měl přetransformovat do Unie výtvarných umělců do konce roku 1992 za postupného omezování

financí ze státního rozpočtu. Není cílem této práce transformaci popisovat. Uvedu jen, že

v současné době výtvarné umělce v ČR reprezentuje od r. 1994 Unie výtvarných umělců ČR.

 

 

15.       Závěr

 

Bádání v archivech nepřineslo poznatky převratného nebo nečekaného významu. Ani nemohlo, protože

studované období není tak vzdálené a řadu pamětníků bylo možné vyzpovídat. Přesto si myslím, že

předložená práce může přemýšlivému čtenáři přinést ostřejší vhled do života výtvarných umělců za

normalizace. Pasáže, týkající se dobrovolné spolupráce umělců s StB, jsou svým způsobem nové.

Starším kunsthistorikům, kteří dnes píší učebnice, se do této problematiky „nechce“, protože sami

byli alespoň členy Svazu.

 

Pokusím se charakterizovat Svaz v několika bodech:

 

·         Svaz československých výtvarných umělců před srpnem 1968 byl rozhádaný spolek, který by

se bez energického zásahu shora rozpadl. Slovenská část usilovala o autonomii, Moravané obviňovali

Svaz z pragocentrismu, Praha požadovala po Svazu tzv. zvláštní statut, protože 70% všech výtvarníků

žilo v Praze, tzv. kategorie „mladých“ měla nereálné požadavky (roční stipendium po absolvování

školy, automatické přidělení ateliéru absolventům, vyhrazené výstavní prostory mladým). V pozadí

všech těchto požadavků byly peníze; všem se zdálo, že by mohli dostat větší koláč než dosud.

 

·         V letech 1972 – 1977 byl Svaz (již) českých výtvarných umělců výběrovou organizací

komunistů, kteří prošli prověrkami r. 1970. Ostatní výtvarníci byli tzv. registrováni u Fondu,

takže mohli tvořit a prodávat. Umělci, na které registrace „nevyšla“, se dají spočítat na prstech

jedné ruky. Atraktivní státní zakázky zůstaly sice ve Svazu, ale ostatní, soudě podle výkazu příjmů

ve Fondu, také nestrádali.

 

·         V letech 1977 – 1982 byl velký zájem o členství ve Svazu, i když nutnost registrace ve

Fondu byla r. 1981 zrušena a o přijetí díla do prodeje rozhodovala jenom umělecká komise. Archivy

StB ukazují na případy, kdy se přijímala díla do prodeje i bez komise.  Členství ve Svazu bylo

vysoce atraktivní. Fond plně nahrazoval odbory, k úplné spokojenosti umělců stačilo podepsat

Antichartu, resp. Prohlášení uměleckých svazů.

 

·         V letech 1982 – 1989 byla expanze členské základny Svazu. Výběrová ideová organizace se

změnila na náborovou. Členství ve Svazu už prakticky nepřinášelo nějaké výhody, vstupovali do něj

převážně lidé, kteří měli řádné zaměstnání pod heslem „všichni tam jsou“.

 

·         Výtvarní umělci organizovaní ve Svazu měli nadprůměrnou životní úroveň, 30% z nich mělo

roční příjem více než dvojnásobný oproti republikovému průměru obyvatelstva.[144]

 

·         Paralelní umění nebo paralelní teorie umění neexistovalo. Na možnost vzniku něčeho

podobného byla StB přímo alergická a o stavu věcí se pravidelně ubezpečovala pomocí agentů z řad

umělců nebo teoretiků.

 

·         SČVU před listopadem 1989 byl mohutnou a prakticky neřiditelnou organizací zralou na

rozpad. Rozbujelý aparát, jenom v uměleckých komisích bylo kolem 1 800 placených osob. Ve Svazu se

nenašla výrazná osobnost, která by pojmenovala problémy a dala návrh na řešení.

 

·         Zánik Svazu nezpůsobil listopad 89, ale zastavení dotací z ministerstva kultury. Po

listopadových událostech odstoupilo vedení Svazu a na jeho místo nastoupily (placené) akční výbory.

Akční výbory nevolaly po zániku Svazu, ale po jeho udržení na jiných základech. Právním nástupcem

Svazu se stala Unie výtvarných umělců (UVU), ale po zrušení speciální daně z literární a umělecké

činnosti v r. 1993 a po zrušení/transformaci Fondu v r. 1994 přestalo ministerstvo kultury UVU

dotovat. UVU začala fungovat jenom z členských příspěvků, dnes „žije“ v soukromém bytě v Brně a na

mailové dotazy neodpovídá.

 

 

16.     Resumé

 

 

Diplomová práce popisuje činnost Svazu českých výtvarných umělců v období 1968 – 1989. SČVU hrál

v životě výtvarného umělce velmi významnou roli. Byl v přeneseném slova smyslu jeho zaměstnavatelem

i odborovou organizací, staral se o jeho sociální a zdravotní pojištění, podřízené firmy (Český

fond výtvarného umění a jemu podléhající Dílo a Art Centrum) pečovaly o odbyt jeho tvorby. Není

proto divu, že výtvarní umělci usilovali o jeho zachování i po roce 1968.

 

Práce popisuje rozpuštění SČVU v r. 1970 a okolnosti vzniku nového Svazu v r. 1972. Na několika

příkladech je dokumentována praxe zadávání (státních) zakázek a spolupráce Svazu s ministerstvem

kultury.

 

Zvláštní kapitola se věnuje výstavní politice Svazu v 70. a 80. letech. Je zde vysvětleno tehdejší

dělení výtvarného umění na ideové, které zaštiťoval Svaz a neoficiální, které bylo v gesci

vybraných klubů, kulturních domů, škol a dalších institucí.

 

V normalizovaném Československu se prakticky nic neudálo bez asistence nebo vědomí Státní

bezpečnosti. Práce seznamuje čtenáře s praktikami StB – verbováním agentů z řad umělců a

vyhodnocováním jejich informací. Na základě studia archivů StB lze říci, že žádný výtvarný umělec

neodmítl výzvu ke spolupráci s StB. Tzv. vynucená spolupráce na základě kompromitace fungovala

jenom do roku 1968.

 

Pozornost se věnuje i rozvoji členské základny Svazu. Je také dokumentována postupná změna Svazu

z přísně ideové a výběrové organizace, kdy bylo 99% jeho členů v KSČ (1972), po masovou organizaci

s náborem nových členů (konec 80. let).

 

Práce hodnotí i vzpomínky pamětníků. Ze vzpomínek je vidět lidská vlastnost zapomínání na vlastní

angažovanost, za kterou se většina lidí téměř stydí a vytváření nepodložených legend o aktivním

odporu vůči tehdejšímu režimu.

 

17.         Literatura

 

Národní archiv České republiky, fond Svazu československých/českých výtvarných umělců.

Archiv bezpečnostních složek ÚSTR:

·         Vyšetřovací spis a. č. V-11243 MV, r. č. OB-11517 Brno, a. č. OB-1766 MV (Jiří Harcuba)

·         Svazky 828819 MV, 581134 MV, Z-7-25/217-218, OB-1261 MV (Vladimír Janoušek)

·         Svazky 846186 MV, 305-737-75, 305-737-4/23 (Čestmír Kafka)

·         Svazky 779512 MV, OB-2223 MV, 318-4-7/č. j. 001/67 (Jaromír Neumann)

POMAJZLOVÁ, Alena: Česká malba generace 80. let. In: Richard Adam: Česká malba generace 80. let

1984 – 1995. Brno: Mediagate, 2010.

ŠEVČÍK, Jiří, MORGANOVÁ, Pavlína, DUŠKOVÁ, Dagmar: České umění 1938 – 1989 /programy / kritické

texty / dokumenty /. Praha: Academia, 2001.

PECHAROVÁ, Jaroslava: Vyznání životu a míru. In: Panorama českého výtvarného umění, Praha: SČVU,

1986.

ŠVÁCHA, Rostislav, PLATOVSKÁ, Marie (ed.): Dějiny českého výtvarného umění VI/1. Praha: Academia,

2007.

Výtvarní umělci k 35. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou; přehlídka

československého výtvarného umění 1980. Katalog výstavy. (Ed. SČSVU), Praha, VI. - X. 1980. Praha:

SČSVU, 1980.

Česká výtvarná scéna 1969 – 1985, umění zastaveného času. Katalog výstavy. (Ed. Alena Potůčková),

Praha: České muzeum výtvarných umění, 1996.

KONEČNÁ, Marie: Začínajícím umělcem včera a dnes – srovnání tendencí mladého umění v 80. letech a

v současnosti (diplomová práce); Brno: FF MU, 2011.

ÚV NF ČSR: Zvláštní informace. Současná politická situace ve vedení uměleckých a tvůrčích svazů a

návrhy na řešení neuspokojivých vztahů vůči politice NF ČSR. Číslo 1 – 1970. Odd. tisku a propagace

ÚV NF ČSR, Praha, 1970.

Zprávy ČFVU č. 7/1989.

VACHTOVÁ, Ludmila: Výstavy a galerie za časů bez kurátorů. Nevědecká dvoujazyčná retrospektiva

(přednáška). Praha: AVU, 21. 11. 2012.

Internetové zdroje:

https://www.listy.cz/archiv.php?cislo=064&clanek=040614 /cit. 27. 10. 2012/.

https://www.citem.cz/promus11/view.php?src=images/1SG/O_1594_Ev.jpg&table=9&connfield=promus_id_a&connval=203336

https://www.investia.cz/prumerna-mzda [cit. 10. prosince 2012].

https://www.revolverrevue.cz/kazdy-mame-svoje-lobby-s-historickou-umeni-ludmilou-vachtovou-hovori-te

rezie-pokorna-a-viktor-karlik [cit. 16. ledna 2013].

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslav_Kot%C3%ADk [cit. 5. listopadu 2012].

https://www.citem.cz/promus11/index.php?page=catalogue&table=9.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Janou%C5%A1ek [cit. 12. ledna 2013].

https://www. abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky [cit. 12. ledna 2013].

https://www.jedinak.cz/stranky/txtkotalik.html [cit. 3. prosince 2012].

https://www.citem.cz/promus11/index.php?page=catalogue&table=9¶ms=15%7C16%3B1%3B%7C14%3B4%3B%27%25Kokolia+Vladim%C3%ADr%2C+1956%25%27%3B0%3B&recsId=&select_checked=0&savedPrevId= [cit. 5.listopadu 2012].

https://www.uvucr.cz/ [cit. 20. února 2013].

Vyhlášky:

Vyhláška Ministerstva školství a kultury č. 149/61 Sb.

Vyhláška Ministerstva financí č. 91/66 Sb.

 

18.       Přílohy

 

Příloha č. 1:

Příloha č. 2

Příloha č. 3:

Příloha č. 4:

Příloha č. 5:

Příloha č. 6: Přípravný výbor SČVU z 18. 12. 1970

·         Bejček, Jaroslav, grafik

·         Brož, Josef, malíř

·         Černý, Jiří, tajemník Svazu

·         Dvorský, Bohumír, malíř

·         Dobrovolný, Viktor, sochař

·         Eckert, Otto, keramik

·         Fiala, Václav, malíř a grafik

·         Filip, Zdeněk, grafik

·         Felcman, Bohuslav, textilní výtvarník

·         Grus, Jaroslav, malíř

·         Ježek, Stanislav, malíř

·         Jiroudek, František, malíř

·         Kovář, Zdeněk, prům. výtvarník

·         Krybus, Zdeněk, sochař

·         Kryštůfek, Jiří, sochař

·         Lacina, Bohdan, malíř

·         Lidický, Karel, sochař

·         Lukavský, Jaroslav, malíř a grafik

·         Matura, Adolf, sklářský výtvarník

·         Peterka, Milan, malíř

·         Paderlík, Arnošt, malíř

·         Rychlink, Bohuslav, architekt

·         Saal, Josef, architekt

·         Stavinoha, Eduard, malíř

·         Svoboda, Rudolf, sochař

·         Šindelář, Dušan, teoretik

·         Šolta, Vladimír, teoretik

·         Šrajbr, Rudolf, sochař

·         Šteffel, Josef, malíř

·         Štětkář, Karel, malíř

·         Vondráček, Jaroslav, grafik

·         Zábranský, Adolf, malíř

 

Příloha č. 7: Smlouva o ideových výstavních síních mezi SČVU a ČFVU (5 stran)

Příloha č. 8: Posudek V. Fialy na grafické listy O. Kulhánka a J. Krejčího (2 listy):

Příloha č. 9:

_____________________________

[1] Švácha, Rostislav, Platovská, Marie (editoři): Dějiny českého výtvarného umění, VI/1 a 2,

1958-2000; Praha, ÚDU AV ČR, 2007.

[2] Pomajzlová, Alena: Česká malba generace 80. let. In: Richard Adam Česká malba generace 80. let

1984 – 1995. Brno: Mediagate, 2010.

[3] Např. Ševčík, Jiří, Morganová, Pavlína, Dušková, Dagmar: České umění 1938 – 1989 /programy /

kritické texty / dokumenty /. Praha: Academia, 2001.

[4] Petišková, Tereza: Oficiální umění sedmdesátých a osmdesátých let. In: Dějiny českého

výtvarného umění VI/1, ÚDU AV ČR, 2007.

[5] L. Vachtová vypráví studentům AVU, že k vycestování do Rakouska jí stačilo zfalšované pozvání

od osoby, jejíž adresu si opsala z telefonního seznamu. „Fízlové mi na to skočili“. K vycestování

muselo být pozvání ověřeno tamějším notářem a takovou „maličkost“ by naše úřady nepřehlédly. In:

Vachtová, Ludmila: Výstavy a galerie za časů bez kurátorů. Nevědecká dvoujazyčná retrospektiva

(přednáška). Praha, AVU, 21. 11. 2012.

[6] „…Taková přímost a otevřenost [Tvrdohlavých] pravděpodobně příslušné oficiální kruhy zaskočila

natolik, že její fungování nezakázaly.“ In: Konečná, Marie: Začínajícím umělcem včera a dnes –

srovnání tendencí mladého umění v 80. letech a v současnosti (diplomová práce); Brno: FF MU, 2011.

[7] Např. Kurt Gebauer.

[8] Příloha č. 1

[9] Příloha č. 2

[10] Ještě v r. 1980 bylo při registraci fotografů do ČFVU „dusno“: Na základě přihlášek bylo

vyzváno 96 autorů k předložení prací. Z toho bylo do evidence zařazeno 8 autorů, 70 nedoporučeno, 2

omluveni a 16 nepředložilo práce. Je třeba poznamenat, že většina fotografů měla jiné zaměstnání a

fotografiemi si jenom přivydělávali.

[11] Akad. malíř J. Jičínský napsal SČSVU dne 15. 12. 1967: „Jsem členem jediné organizace SČSVU,

která jest jedinou legální platformou pro uplatňování zákonného práva na práci v oboru výtvarného

umění. Zůstává proto záhadou Vámi zdůrazňovaná dobrovolnost svazku, ve kterém celé stovky

výtvarníků si určitě nezvolili deklasující postavení kandidáta nebo evidovaného člena, které je

morálně i hospodářsky poškozuje. Nežijeme také ve Francii, kde výtvarný umělec může pracovat jak

chce bez obav, že za svůj projev ponese hospodářské sankce se strany výtvarníků jiného názoru a

nesouhlasí-li s oficiálností, …, nebude z nějaké zdeúřední pozice vrhán do hladomorny.“

[12] Projev předsedy Ing. Stráníka 9. 2. 1952 na schůzi ÚV SČSVU.

[13] Projev Ing. Stráníka tamtéž.

[14] Viz příloha č. 3

[15] https://www.listy.cz/archiv.php?cislo=064&clanek=040614 /cit. 27. 10. 2012/.

[16] Malíř, (1909 – 1972); Zasloužilý umělec, v českých galeriích má 69 obrazů, z toho v pražské NG

15.

[17] Viz příloha č. 4

[18] Příloha č. 5

[19] Wikipedie je v tomto hesle nepřesná a na svazy zapomněla. Jednalo se o Svaz českých hudebních

skladatelů, Svaz českých výtvarných umělců, Svaz spisovatelů, Svaz českých architektů, Svaz českých

divadelních a rozhlasových umělců, Český svaz artistů a estrádních umělců a Svaz filmových a

televizních umělců.

[20] ÚV NF ČSR: Zvláštní informace. Současná politická situace ve vedení uměleckých a tvůrčích

svazů a návrhy na řešení neuspokojivých vztahů vůči politice NF ČSR. Číslo 1 – 1970. Odd. tisku a

propagace ÚV NF ČSR, Praha, 1970.

[21] Zápis ze zasedání ÚV SČVU ze dne 26. 2. 1970. Národní archiv (NA) ČR, karton 188. Tento zápis

je cenný tím, že obsahuje jména přítomných, hostů a omluvených. Častější jsou zápisy, kde je

uvedeno „přítomní podle prezenční listiny“, která chybí, protože v NA jsou jenom kopie zápisů.

[22] S určitou mírou nejistoty v ní byli Otčenášek, Paderlík, Hetteš a Černý. Přesné vyjmenování

zápis neobsahuje.

[23] Rozbor se v NA nezachoval, jeho existence vyplývá z dalších zápisů ÚV.

[24] Zápis ze zasedání ÚV SČVU ze dne 2. 4. 1970. NA ČR, karton 188.

[25] Sochař Karel Lidický, sklář Adolf Matura, malíř Arnošt Paderlík, architekt Bohuslav Rychlink,

malíř Jan Smetana a vedoucí aparátu Svazu Jiří Černý.

[26] Matura, Rychlink a Smetana se omluvili, Lidický se zřejmě ani neomluvil.

[27] 2. 11. 1970

[28] T. Petišková píše v kapitole „Oficiální umění 70. a 80. let“ (In: Dějiny českého výtvarného

umění VI/1, str. 450), o „šestatřicetičlenném přípravném výboru českého uměleckého svazu v čele

s předsedou sochařem Karlem Lidickým.“ Nebylo tomu tak. Jmenný seznam 33 členů je v příloze č. 6 a

K. Lidický nebyl předsedou. Patřil do výše uvedené a stranou schválené šestky, ale přípravný výbor

nikdy neřídil.  Ani na schůzích nepatřil k mimořádně aktivním. Jeho předsednictví bylo

neuskutečněným záměrem ministra Brůžka.

[29] Malířů, sochařů, grafiků a restaurátorů.

[30] Užitého umění a průmyslového výtvarnictví.

[31] (1891 – 1983), malíř, národní umělec.

[32] (1909 - 1981), malíř, grafik, ilustrátor, národní umělec. V českých galeriích najdeme 139 děl,

většinou ilustrací. Zřejmě rozporuplná postava – na jedné straně autor půvabných ilustrací knih pro

děti, na druhé straně tuhý normalizátor a zastánce socialistického realismu. Za ministra Brůžka byl

předsedou výtvarné rady ministerstva kultury.

[33] (1910 – 1995), sochař, keramik, národní umělec. V českých galeriích je 7 děl, z toho 6

v pražské NG.

[34] (1924 - 1997), sochař. V českých galeriích je 6 děl, z toho dvě v pražské NG. Až na jednu

výjimku (podobizna malíře Oplta – bronz v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích) jde

o angažovanou tvorbu. Skalní komunista z přesvědčení.

[35] Zápis první schůze přípravného výboru (PV) SČVU 11. 2. 1971. NA ČR, karton 188.

[36] T. Petišková (opak. citace) uvádí, že Svaz přestal být členem NF již v r. 1969. Nebylo tomu

tak, nýbrž  o dva roky později. Připouštím, že dva roky nehrají v dějinách umění významnou roli,

ale v tomto případě by byl Svaz ušetřen plnění ponižujících požadavků NF, což se nestalo.

[37] Tato věta znamená, že kdyby výtvarník hypoteticky zůstal mimo Svaz, nebyl příjemcem žádných

požitků Fondu a dohodl si individuální výstavu v zahraničí, musel by se pořadatel výstavy nejdřív

obrátit na jeho reprezentanta – Svaz, který by teprve rozhodl, jestli se výstava bude či nebude

konat. Ve svém důsledku je to velmi ponižující.

[38] Usnesení přípravného výboru SČVU 11. 2. 1971. NA ČR, karton 188.

[39] V případě jmenovaných bust K. Kolumek, M. Pankrác (později ho vyměnil J. Malejovský), Z.

Krybus z ČSR, T. Barfay, S. Birož a A. Drobná-Goliášová ze SR.

[40] V případě bust byli ve třináctičlenné komisi K. Kolumek a J.. Malejovský, Z. Krybus byl

v komisi náhradníkem. Pouze Slováci jmenovali do komise jiné lidi než přímé účastníky soutěže

(„podcenili“ význam komise…).

[41] Karel Prager (1923 – 2001).

[42] (1910 – 1975), malíř a grafik, národní umělec. Profesor VŠUP.

[43] Zápis 28. předsednictva PV SČVU 2. 11. 1971.

[44] Průběh soutěže se nepodařilo zdokumentovat. Jan Simota (*1920 – 2007) od r. 1972 rektor VŠUP,

v době přípravy soutěže o Milicionáře nebyl členem SČVU. Do předsednictva Svazu se dostal až v r.

1977. Záhada pro budoucí badatele.

[45] NA ČR, karton 124.

[46] Na citované schůzi zaznělo, že Svaz opakovaně žádal o umožnění cesty do SSSR, aby se tam přímo

na místě mohli naši malíři, sochaři a architekti učit. Z kontextu vyplývá, že žádostem nebylo

vyhověno.

[47] Zápis 11. schůze pracovní skupiny MSGR dne 9. 3. 1972. NA ČR. Uvedená fotokopie ze z uvedeného

zápisu.

[48] Stalo se tak např. v r. 1971, kdy byli vyzváni A. Barešová, K. Ryvolová, L. Říhánek, J. Černý,

A. Poustová a K. Šafář.

[49] Její přesnější lokalizace je mi prozatím neznámá.

[50] Správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost.

[51] Dějiny českého výtvarného umění [VI/2].

[52]https://www.citem.cz/promus11/view.php?src=images/1SG/O_1594_Ev.jpg&table=9&connfield=promus_ida&connval=203336.

[53] Hospodářské noviny, 18. 12. 2012, str. 10. Rozhovor u příležitosti retrospektivní výstavy

„Ecce homo“ v Národní galerii.

[54] Tato výstava se uskutečnila podle archivu od 1.9.do 3.10.1982 pod názvem „Obrazy,kresby,film.“.

[55] Výtvarní umělci jihomorav.. Katalog výstavy, KO SČVU, Praha, prosinec 1979 – leden 1980.

[56] Zasedání ÚV SČVU 29. 3. 1983, stenografický zápis. NA ČR, karton 183.

[57] Nar. 1930, průmyslový výtvarník, proslavil se zejména návrhem tvarového řešení vysokozdvižného

vozíku Děčínských strojíren Desta a vytvořením jednotného firemního stylu podniku, který spočíval

v jednotné barevnosti a charakteristických tvarech všech výrobků.

[58] Informace PZO ART CENTRUM, Hubert Matějček, 2. 5. 1984.

[59] Byli to: Anderle, Bednářová, Beran, Demartini, Dlouhý, Fára, Gebauer, Janoušek, Janoušková,

Jíra, Kafka, Kmentová, Kopecký, Kroča, Kučerová, Kulhánek, Malich, Mlčoch, Načeradský, Nepraš,

Nešleha, Novák, Ouhel, Palcr, Pavlík, Pištěk, Preclík, Ronovský, Ságl, Sopko, Sozanský, Svobodová,

Štembera, Štreis, Tomek, Veselý a Zoubek.

[60] Tyto výstavy proběhly v Praze v r. 1972. Na kubánskou grafiku přišlo 94 platících, na výstavě

korejského umění se nevybíralo vstupné, takže počet návštěvníků se nezjišťoval. U maďarských

gobelínů chybí údaj o počtech návštěvníků – asi nebylo čím se chlubit.

[61] Boštík, Grygar, Jetelová, Kafka, Kolíbal, Rittstein, Sýkora a Šimotová.

[62] Zápis č. 14/87 ze dne 26. 8. 1987. NA ČR, karton 192.

[63] Vyhláška Ministerstva školství a kultury č. 149/61 Sb.

[64] Více v kapitole „Český fond výtvarného umění.“

[65] Vyhláška Ministerstva financí z 18. 11. 1966 č. 91/Sb. Odměna se nevyplácela, jestliže

členství v komisi vyplývalo z pracovního poměru, anebo se účastnil jednání komise jako zástupce

společenských organizací (KSČ, ROH, …).

[66] Všechny údaje v tomto odstavci jsou z března 1981. NA ČR, karton 192.

[67] Tady se vžívám do role zakladatelů a neposuzuji, jestli to byla objektivně „dobrá věc.“

[68] NA ČR, karton 188.

[69] Stenografický zápis zasedání ÚV SČVU ze dne 11. 11. 1976. NA ČR, karton 188.

[70] Soudruha Šoltu jsem neidentifikoval jednoznačně, protože v umění byli tři Šoltové – Antonín,

Miloš a Vladimír. Dedukcí by to mohl být Vladimír Šolta, 1924 – 1977, scénograf, malíř, výtvarný

teoretik a grafik.

[71] Osobní sdělení grafika R. E.

[72] https://www.investia.cz/prumerna-mzda [cit. 10. prosince 2012].

[73] Zápis č. 17/87 ze 7. 10. 1987, NA ČR, karton 192.

[74] Zápis č. 17/87 ze zasedání výboru ČFVU ze dne 7. 10. 1987. NA ČR, karton 192.

[75] Zpráva o činnosti ČFVU v období 1965 – 1969;

[76]https://www.revolverrevue.cz/kazdy-mame-svoje-lobby-s-historickou-umeni-ludmilou-vachtovou-hovor

i-terezie-pokorna-a-viktor-karlik [cit. 16. ledna 2013].

[77] https://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslav_Kot%C3%ADk [cit. 5. listopadu 2012].

[78] Obě fotografie převzaty z https://www.citem.cz/promus11/index.php?page=catalogue&table=9.

[79] Zápis z 24. schůze pracovní skupiny MSGR ze dne 3. 5. 1979. NA ČR, karton 191.

[80] Stenografický zápis ze schůze předsednictva ÚV SČVU 4. 12. 1981, str. 24.

[81] Např. z 1. 7. 1981 vystoupení M. Jiránka.

[82] Šetlík, Jiří: Léta sedmdesátá a osmdesátá. In: Dějiny českého výtvarného umění VI/1.

[83] Vystoupení J. Šteffela na ÚV SČVU 22. 11. 1984.

[84] „Ono je mluvčích dost, ale jsou to většinou mluvčí takových skupinek, které jsou mimo svaz a

které organizují různé podivuhodné výstavy po celém venkově, jako putovní divadelní soubory;

přenášejí různé výstavy z místa na místo a píší katalogy, které nám připomínají 60. léta.“

[85]https://www.uvucr.cz/ [cit. 12. ledna 2013].

[86] https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Janou%C5%A1ek [cit. 12. ledna 2013].

[87] https://www. abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky [cit. 12. ledna 2013].

[88] Na fotografii vlevo. In: https://www.citem.cz [cit. 12. prosince 2012].

[89] Na fotografii vpravo je plastika „Hlava“, kterou v r. 1975 zakoupila Galerie středočeského

kraje. In: https://www.citem.cz [cit. 12. prosince 2012].

[90] Zprávy ČFVU č. 7/1989.

[91] Dějiny českého výtvarného umění [VI/1], kap. Architektura 1958 – 1970, str. 65.

[92] „Tanec teorie kolem umění, ekvilibristika vlastního blýskání se, filozofická pro a proti – to

všechno se neustále vzdaluje umění. Vytváří to jakýsi další svět, kde umění existuje jako podivný

základ pro jakousi podivnou stínohru duchaplných slov – rej skřítků i nabubřelost úsudků, inflace

závažných soudů kolem pomíjivých věcí. Pomyslná obrana, polemizující s pomyslnými útoky někde

jinde, v jiném myšlenkovém světě, kde není žádná vznešená teorie dost vznešená, alby reprezentovala

umění? – Ne, pisatele!“ In: Jánuš Kubíček: Dramatický meziprostor. Z celoživotních poznámek Jánuše

Kubíčka uspořádal Adam Kubíček. Brno, nakladatelství Petrov, 1995.

[93] https://abicko.avcr.cz/archiv/2003/11/obsah/ustav-dejin-umeni-av-cr-1953-2003-.html [cit.20.X.2012].

[94] Z dnešního pohledu úsměvná kritika je zachycena ve stenografickém záznamu schůze ÚV SČVU dne

1. 7. 1981. D. Konečný si stěžoval, že od ředitele ÚDU dostal důtku za zveřejnění marxistické

kritiky čehosi. Nato vystoupil M. Müller, vedoucí odd. kultury ÚV KSČ a Konečnému řekl: „…mohu ti

slíbit, že muž, který ti dal důtku, dostane důtku za to, že ti dal důtku.“ Tyto hrátky neměly na

nic vliv.

[95] Konečná, Marie: diplomová práce (opakovaná citace).

[96] Nemám svolení zveřejnit jeho jméno.

[97] Sbor národní bezpečnosti.

[98] V r. 1970 vytvořili druhou pobočku v Ostravě, která odmítala podřídit se Praze. Situaci měl na

místě řešit ministr kultury Brůžek a delegace předsednictva SČVU. Protože se „problém Ostrava“

objevil jenom v jednom zápise, předpokládám, že nezávislá pobočka byla buď rozprášena nebo

zpacifikována.

[99] Mohu posloužit příkladem ředitele mé střední školy, který se po prověrkách v r. 1970 rozhodl

vystoupit z KSČ.

[100] Zprávy ČFVU č. 7/1989.

[101] Příloha č.

[102] Dopis PV SČVU odboru vyšetřování StB v Praze ze dne 14. 9. 1971.

[103] https://www.oldrichkulhanek.cz/index.php?section=zivotopis&lang=cz [cit. 20. října 2012].

[104] Snad (*13. 6. 1942 – 2001). In: https://abart-full.artarchiv.cz/ dokumenty.php?Fvazba=

výtvarník osoba&IDdokumentu=664 [cit. 7. prosince 2012].

[105] https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_%C5%A0treit [cit. 13. října 2012].

[106] Zápis PV SČVU ze dne 3. 2. 1972. NA ČR, karton 194.

[107] Emigrant Blahut oslovil několik výtvarníků – medailérů se žádostí o návrh a vybral si právě

Harcubův. Medaile byly pak vyraženy ve Švýcarsku.

[108] Příloha č. 9. In: Archiv ÚSTR

[109] Posudek se v archivu ÚSTR nezachoval. Někdo musel mít zájem na jeho odstranění ze svazku J.

Harcuby, protože ostatní dokumenty jsou v pořádku. Víme, že A. Sopr dostal za posudek 75,- Kčs atd.

[110] Všechny podklady včetně fotokopií k této kapitole jsem čerpal ze svazků „Vladimír“ a

„Atelier“ archivu StB (ÚSTR ČR).

[111] Ta byla tehdy dvouletá i pro ženaté. V. Janoušek musel mít výjimku buď ze zdravotních, nebo

jiných důvodů, což je dnes nepodstatné.

[112] Verbovka byl podrobný plán získání spolupracovníka. Vždy ho předkládal konkrétní důstojník

StB a obsahoval povinné údaje životopisné, včetně rodičů, sourozenců, manželky, příp. dětí, cíl

vázání, hodnocení vhodnosti a spolehlivosti kandidáta. Příloha 1 obsahovala kompromitující

materiály, příloha 2 plán vázání (posloupnost otázek), příloha 3 způsob výzvy, příloha 4 osobní

seznámení.

[113] KAN nebyl politickou stranou, ale jeho členové se chovali jako straníci. Na tuto etapu V.

Janoušek později také zapomněl.

[114] Nepřesnost ze strany Janouška. Vyhozen nebyl nikdo, protože Svaz byl zrušen a Janoušek se

nedostal do první party vyvolených, která zakládala nový Svaz.

[115] Krycí jméno Čížek, č. sv. 10448. V r. 1983 spáchal sebevraždu.

[116] Miroslav Klivar, nar. 19. 1. 1932, krycí jméno Miroslav, kategorie „důvěrník“.

[117] Nasazení telefonických odposlechů. Myslím, že StB nebyla moc úspěšná, protože ve svazku není

vyhodnocení odposlechů, anebo odkazy na ně.

[118] Krycí jméno Singer. S určitou mírou nejistoty mohlo jít o Jana Dvořáka, nar. 16. 8. 1927.

[119] Wikipedie v hesle „Věra Janoušková“ píše o tíživé sociální situaci v 70. a 80. letech.

[120] Citace ze záznamu mjr. Tvaroha, svazek Atelier.

[121] Doklad o převodu z I. kategorie do druhé se nezachoval.

[122] Všechny údaje a fotokopie týkající se J. Neumanna pocházejí ze svazku Hudek, reg. č. 20795

archivu StB (nyní ÚSTR Praha).

[123] Comité international d´histoire de l´art.

[124] Dr. Fučíková, Dr. Hermanovská, Dr. Krása a bývalí pracovníci ÚTDU Z. Bouše, dr. F. Smejkal a

dr. L. Hlaváček.

[125] KTS – kandidát tajné spolupráce. V této fázi jmenovaný často netušil, že byl lapen.

[126] „Bez narušení“ znamená, že dva důstojníci kladli předem připravené otázky v připraveném sledu

a vázaná osoba odpovídala podle jejich představ. Bylo to takové absurdní divadélko.

[127] Tajný spolupracovník „Dvořák“, jinak Klement Benda, nar. 17. 9. 1935, svazek č. 2267.

[128] Např. Klimešová, Marie: Od nové figurace k nové expresi a grotesce, 12/15; In Švácha,

Rostislav, Platovská, Marie (editoři): Dějiny českého výtvarného umění, VI/2, 1958-2000; Praha, ÚDU

AV ČR, 2007, s. 691 – 713.

[129] Zväz slovenských výtvarných umelcov.

[130] Foto vlevo: Titulní strana katalogu výstavy.

[131] Jízdárna Pražského hradu, výstavní síně Mánes, Středočeská galerie, výstavní síň Čs.

spisovatel, Nová síň, Galerie Václava Špály, Galerie Jaroslava Fragnera, Galerie Vincence Kramáře,

Galerie bratří Čapků a Galerie U Řečických.

[132] Pecharová, Jaroslava: Vyznání životu a míru. In: Panorama českého výtvarného umění, SČVU,

Praha, 1986.

[133] Konstantin Ciolkovskij dostal svého času přímluvný dopis snad od samotného V. I. Lenina, aby

jako zakladatel raketové techniky dostal dvojitý příděl slanečků. Tak daleko jsme nedospěli, ale

bylo smutné, že i národní umělec musel žebrat o uhlí, které by si sám zaplatil.

[134] Moje manželka vyřešila problém tak, že se zavázala pracovat aspoň jeden rok v mateřské školce

jako uklízečka.

[135] 1967 – 1990 ředitel Národní galerie v Praze.

[136] https://www.jedinak.cz/stranky/txtkotalik.html [cit. 3. prosince 2012].

[137] Vachtlová, Ludmila: Výstavy a galerie za časů bez kurátorů. Nevědecká dvoujazyčná

retrospektiva (přednáška). Praha, AVU, 21. 11. 2012.

[138] Konečná, Marie, dipl. práce. Opakovaná citace.

[139]https://www.citem.cz/promus11/index.php?page=catalogue&table=9¶ms=15%7C16%3B1%3B%7C14%3B4%3B%27%25Kokolia+Vladim%C3%ADr%2C+1956%25%27%3B0%3B&recsId=&select_checked=0&savedPrevId= [cit. 5.listopadu 2012].

[140] Zápis ze 17. 11. 1971. NA ČR, karton 188.

[141] Informace M. Jiránka na zasedání ÚV SČVU dne 29. 3. 1983 (stenografický záznam, str. 1/6).

[142] V případě Brna to byli výtvarníci J. Sobotka, V. Baránková, I. Zhoř a organizační vedoucí O.

Brůža. S akčním výborem spolupracovali kromě O. Brůži pracovníci brněnské administrativy Svazu,

jejichž jména jsou sice dohledatelná, ale nepodstatná. NA ČR, karton 189.

[143] https://www.uvucr.cz/ [cit. 20. února 2013].

[144] Čtenář jistě ví, že za průměrnými čísly se skrývají jak ti, kteří měli neskutečně vysoké

příjmy, tak i ti, kteří třeli bídu s nouzí.

 

 

Zdroj :

https://is.muni.cz/th/333773/ff_m/01_Text.txt

 


Masarykova univerzita.pdf (524970)